Samotář bez holky, co nikdy nic nedokázal, nikde nebyl, bojí se opustit hranice města, ale rozumí tlakovým výším a grafům s počasím. Najednou zjistí, že cesta za hranice Liberce vede pouze jedním směrem: mezi mraky. Fleischman je i hrdinou nového filmu Davida Ondříčka Grandhotel, který vznikl podle Rudišova námětu a bude mít premiéru 12. října. Jak vznikal scénář a poté román, vysvětluje Jaroslav Rudiš v následujícím rozhovoru.

Kdy se začal rodit příběh Grandhotelu?

Na začátku devadesátých let - aniž jsem o tom ale tušil. Studoval jsem v Liberci na učitele němčiny a dějepisu a dva roky si přivydělával jako noční portýr v místním nejmenovaném grandhotelu. Prohnaly se jím dějiny celého minulého století, žil ze své zašlé slávy - mezi jeho hosty kdysi byli Franz Josef, Masaryk, Hitler, Gagarin i Dean Reed. To vše tam bylo pořád cítit.

Co jste tam dělal?

Nosil jsem kufry, vysypával popelníky a každé dvě hodiny kontroloval, zda někde nehoří nebo někdo nekřičí o pomoc. Nebo něco nekrade. Chodil jsem po dlouhých chodbách s rudými koberci a měl docela strach - v noci žil hotel svými zvuky a trochu tajemným životem. Za dveřmi pokojů jsem nechtěně vyslechl mnohé příběhy.

Je tedy příběh Gradhotelu autobiografický?

Ne. Postavy jsou smyšlené, i když některé mají své předobrazy. Každá několik.

Jak moc vás ovlivnil Liberec?

Liberec mám velmi rád. Prožil jsem v něm sedm divokých a krásných let. Má zvláštní mlhavou náladu. Je obklopen kopci a skutečně špatně se odsud odchází. A díky kopcům to je i nočník střední Evropy - skoro nikde v Česku neprší tolik jako tady. Fascinuje mě i jeho pohnutá česko-německá minulost. A to nemluvím o Ještědu, kde vysoko nad městem tenkrát za svítání končily naše rockové večírky...

Odkud a kam kráčí hlavní postava příběhu - ztracenec Fleischman?

Z Liberce do Liberce. Od sebe k sobě. A do sebe. Fleischman má psychický blok: nikdy nikde nebyl a nedokáže Liberec opustit. Ve městě se zasekl a všechno na něj padá, myslíme si, že za to může nehoda z jeho dětství... Jediným přítelem se mu stane Franz, starý sudetský Němec, který se vrací do rodného města pohřbívat své mrtvé spolužáky, protože jak sám říká: "Člověk musí skončit tam, kde se narodil."

Fleischman rozumí počasí, mrakům a větru. Nakonec přijde na to, že cesta ven z města i jeho života vede jedině skrz mraky. Postaví si balon a pokusí se za každou cenu uprchnout.

O čem podle vás Grandhotel je?

Je to příběh o nemožnosti odstřihnout se od kořenů, což je myslím hodně české nebo středoevropské téma. Je to příběh o lásce, mracích, městě Liberci a touze splnit si své sny ať stojí, co to stojí. A je to příběh o česko-německých vztazích.

A v čem se liší film a knížka?

Film Grandhotel nebyl natočen podle románu. A knížka není přepsaným scénářem. Stejný mají námět a základní příběh. Na úplném začátku stál námět na knížku, který zaujal Davida Ondříčka. Nabídl mi, ať to zkusím jako scénář. Měl jsem radost, protože se mi hodně líbily jeho filmy Šeptej a Samotáři. A tak scénář předběhl knížku.

Jak příběh vznikal?

První verze scénáře jsem psal sám. Byly hodně literární a málo filmové. Se scénáristou Pavlem Jechem a Davidem se nám z nich potom podařilo vysekat silný, komorní a velmi poetický filmový příběh. A když se rozjelo natáčení, vrátil jsem se na začátek a začal znovu psát román. V knize jsem chtěl zachytit celý Fleischmanův třicetiletý život, a tak jsem přidal i pár nových postav. A více se věnoval i česko-německým vztahům a historii města - přece jen jsem původně učitel dějepisu.

Jaká byla spolupráce s Davidem Ondříčkem?

Skvělá. Hodně jsem se toho naučil - byl to takový "rychlokurz" FAMU. Psaní je velmi intimní, samotářskou záležitostí a film není narozdíl od literatury nic jiného než kolektivní dílo. Učil jsem se práci ve velkém týmu. Myslím, že film Grandhotel má výbornou atmosféru, je hodně silný a působivý. Práce na filmu mě samozřejmě při psaní románu ovlivnila a inspirovala.

V čem?

Původně se měl například příběh odehrávat ve starém hotelu, kde jsem pracoval. Pak jsme ale na obhlídkách dorazili na Ještěd. Bylo už skoro léto a najednou začalo sněžit. Okamžitě jsme se rozhodli, že se film musí odehrávat tam, přesně mezi nebem a zemí, v místě, které vypadá jako továrna na mraky, které Fleischman miluje. A tak jsem tam potom přesunul i román. Díky filmu jsem se vyvaroval i řadě výprav do slepých uliček, v nichž jsem bloudil při psaní scénáře. Ulehčilo mi to pak práci.

Píšete něco nového?

S Petrem Pýchou dokončujeme hru Strange Love pro ústecké Činoherní studio, černou komedii o posledním fanouškovi skupiny Depeche Mode v Československu. A pak se chystáme na hru pro pražské Divadlo Na zábradlí. V létě jsem začal pracovat na novém románu 1989. Příběh začíná 17. listopadu večer, kdy se při demonstraci na pražské Národní třídě seznámí dva mladí lidé. Podruhé se potkají až po sedmnácti letech - on celou dobu prožije v Praze, ona se toulá Evropou až nakonec zakotví v Berlíně. Znovu je spojí nešťastná náhoda během jedné letní noci. A také tramvaj číslo 22. Román by měl vyjít na podzim příštího roku opět v Labyrintu.