Vystudoval jste filmovou a televizní tvorbu, ale ve světě jste se proslavil jako spisovatel a ilustrátor dětských knížek.

Tvorbu pro děti jsem vlastně vystudoval už na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. U Miloslava Jágra jsem potom pro děti kreslil i kresleným filmem absolvoval. Nikdy jsem si ale nemyslel, že budu dělat knížky, to byla jenom jedna ze součástí mého studia. Díky kresleným filmům jsem potom mohl jezdil po světě. Uvízl jsem nakonec v Los Angeles, kde o mé filmy nebyl velký zájem, a já musel začít řešit, co budu dělat, jak budu platit nájem. Někdo poslal moji knížku a obrázky známému americkému ilustrátorovi pro děti Maurici Sendakovi. Doporučil mě do dětského nakladatelství a já nabídku neodmítl.

Začal jsem pomalu pracovat na knížkách pro děti, aniž by to byl můj plán, a navíc jsem v tom byl čím dál víc známější. Moje knížky jsou spíš filmy v knižní podobě. Někdy si ale říkám, že kdybych neskočil na knížky tak rychle a vydržel v Hollywoodu déle, třeba bych dostal příležitost. Je mi to občas líto, ale jsem rád, že mé knížky mají lidé rádi. Mám i větší tvůrčí svobodu, všechno si dělám sám, nemám kolem sebe producenty, kteří chtějí vydělat jenom peníze a kteří by na mě nějak tlačili. Moji nakladatelé jsou většinou milí. Dělání knížek je zajímavý osud, člověk je vlastně pořád sám. Chtělo by to možná s něčím promíchat.

Neplánujete se zase pustit do filmů?

Vždycky mě to táhne, ale když člověk stárne, je už opatrnější a říká si: Když budu dělat film a dám do toho čtyři roky práce, chtěl bych, aby to bylo perfektní. Jenže když se z vás stane člověk, který dává velký pozor na detaily, nezdá se vám perfektní nic. A v tom je fantastické být studentem filmu, protože máte více entuziasmu, někdy zapomenete, že by to mělo být dokonalé. A to je nádhera mladého věku. Mé filmy vznikly v jiném životě, dnes jsem někdo jiný.

Žijete a tvoříte v New Yorku, jak jste se ke spolupráci s Fresh Film Festem dostal?

Oslovili mě. Nejdřív jsem si myslel, že to nepřipadá v úvahu. Pak jsem si uvědomil, že by to mohlo být hezké. Mám dceru, které bude čtrnáct a má výtvarný talent. Myslel jsem si, že ji osloví, až uvidí tvůrčí lidi. Myslím, že se to podařilo a že ji to inspiruje.

Na studentském festivalu Fresh Film Fest v Karlových Varech jste zasedl v porotě sekce animovaných a experimentálních filmů Theatre Optique. Překvapilo vás něco na současné tvorbě studentů?

To, co jsem viděl, mě nadchlo v tom, že od dob, co jsme dělali filmy my, jsou to najednou technicky tak zajímavé a tak dokonale vyprodukované věci. Dnes studenti mají zkušenosti, nedělají filmy jenom na koleně jako tehdy my. Už mívají různou podporu společností jak technologicky, tak produkčně. Pokud to bude možné, rád bych byl studentům nápomocný, ale nevím, jestli se mi to povede.

V přehlídce mě jinak zaujaly dva tři filmy, kdy studenti použili pět technik najednou, a fascinovalo mě, jak to celkově fungovalo. Technicky byly fascinující. Pamatuju si na své filmy. Každý měl asi deset minut a každý mi trval rok. Celý den jsem točil a v noci jsem domalovával resty. V Hlavách bylo i hodně myšlenek o svobodě a lidské důstojnosti, které měly být schované, tak aby je cenzoři nezakázali, ale lidé si je uvědomili. Dnes, kdybych uměl computery, proti kterým jsem tak byl, měl bych to asi za chvilku. Ale třeba by to nebylo tak osobní. I v kreslení se computerům vyhýbám, jsem asi jeden z posledních, který dělá všechno ručně.

V animaci je právě největší rozdíl technologie. Cítím se trochu podivně. Díky kontaktům z filmového festivalu v Krakově jsem byl první Čech, který jel do Anglie k panu Halasovi. Ten začínal s computerovou animací a já jsem v té době měl slavnému českému kreslenému filmu říct, jestli je v tom nějaká budoucnost. Nejsem ale technický typ, říkal jsem: Tohle přece nemá žádnou budoucnost, žádné computery nebudou a všechno se bude dělat ručně. Cítím se hrozně vinnen, že jsem pomohl zničit český kreslený i loutkový film. Když jsem potom byl ve studiích Pixaru a viděl těch 250 animátorů, co seděli u computerů a tvořili, pomyslel jsem si: Pane bože, za to můžu já! Kdybych o tom býval řekl v loutkovém filmu už tehdy, mohli by je třeba využít.

Pracujete ještě se studenty?

Dnes ne, ale učil jsem několikrát, intenzivně na univerzitě v Madison ve Wisconsinu. Moc jsem se těšil, že mě mladí budou inspirovat a já naoplátku je. Nakonec jsem z toho byl vyčerpaný. Myslím si, že buď se někdo narodí jako dobrý učitel, nebo je to nejtěžší povolání na světě. Po dvou měsících jsem zavolal všem svým učitelům, kteří byli ještě na živu, a poděkoval jim, protože jsem pochopil, co to je za dřinu. Pokud tuhle práci děláte s přesvědčením, je dost náročná. Každý den jsem přišel domů a nemohl jsem ani mluvit.

Nabídli mi dokonce místo profesora, já si však uvědomil, že je kolem toho hodně politiky a že mám mnohem větší svobodu, když jsem na volné noze. V sedmnácti mě učil jeden učitel, co mě skoro zničil. Od té doby vím, jak je důležité, abyste studenty povzbudil a dal jim šanci. Někdy je to těžké, když přijde student s úplně strašným obrázkem a jako učitel byste mu měl říct, jak je to hrozné a že by neměl vůbec malovat a jít dělat něco jiného. Bylo to pro mě dilema, ale vzpomněl jsem si na toho učitele, který mi říkal: Vy nemáte talent, jste blbej a chováte se hrozně!

V září vyjde vaše nová kniha Hrej, Mozarte, hrej. Bude něčím jiná?

Měl by to být výbuch radosti. V České republice proběhla velká diskuse kolem mých knih, kterých tady vyšlo jen pět. Lidé najednou řešili, že nejsou pro děti, že je všechno moc vážné a moc propracované. Mozart má být pro všechny děti, které rodiče nutili cvičit na nějaký nástroj, učit se denně dvě tři hodiny nebo chodit do nějakého kroužku. Dětem ale vždycky zůstane jejich fantazie. Mozart je radostná etuda a těším se, co na to budou říkat ti vážní.