Kniha má charakter textově-obrazové koláže, pestrobarevného, trochu bohémsky rozevlátého artefaktu, který se dá vnímat i jako čistě výtvarný deník - tedy bez ohledu na text. Amožná by bylo lepší u výtvarných kvalit publikace zůstat, protože její slovesná složka je dějově chatrná a sází na samospasitelnost nekontrolované řečové povodně, byť ta na sebe v knize bere žánrově různé podoby, od prózy přes báseň k "trhanému" dramatickému textu (mimochodem nápadně blízkému poetice Marka Ravenhilla), a dokonce komiksu.

Tobiášovu psaní nelze upřít intenzitu, někdy až zběsilost, s níž se do fantasmagorického příběhu-nepříběhu o hře s identitami a všudypřítomném božím oku vrhá, rozvíjí ho, variuje a ze všech stran obhlíží, jenže stačí mimoděčné přiznání ("...ten příběh si slep sám! Beztak si to cucám z palce u nohy!") - a čtenářova trpělivost je pryč. Zašmodrchanost a situační opakování mohou mít své kouzlo na deseti stranách, ne ale na ploše novely.

Volané číslo neexistuje je do sebe uzavřená, a tedy čtenářsky poněkud bezohledná kniha: víry, které roztáčejí slova po stránkách, stejně jako výšiny a propasti, do nichž autobiografický hrdina stoupá či se do nich řítí, sice chtějí vypovědět cosi zásadního o bolesti v jednom životě, ale sdělují jediné: slova tu měla sloužit jako obrana proti nudě, jenže vznikla jen další nuda - možná trochu jiná, ale zaručeně stejně nudná. "Co mi asi tak zbejvá?!" ptá se v závěru dramaticky autor, a hned má po ruce odpověď: "Žvanit - dokud dejchám..."

Egon L. Tobiáš: Volané číslo neexistuje
Ilustrace autor. Torst, Praha 2005, 108 stran