Článek
Grögerová pochází z rodiny českého legionáře v Rusku, narodila se v Praze tři roky po první světové válce. Uprostřed té druhé se provdala, na konci čtyřicátých let se jí narodily dvě dcery, v roce 1951 její manžel zemřel. "Nastaly nám tvrdé časy," vzpomíná Grögerová. "Zůstala jsem se dvěma dětmi bez zaměstnání a bez peněz. Maminka měla pět set padesát korun penze a teta pouhých tři sta sedmnáct. Musela jsem okamžitě začít vydělávat."
Na přelomu 40. a 50. let Grögerová napsala první, dosud málo známé prózy, texty ovlivněné městským civilismem a existencialistickou filosofií Jeana Paula Sartra. Klíčovým se pro autorku ukázalo setkání s Josefem Hiršalem v roce 1952: spolu napsali několik knížek pro děti, společně se stali, a to především v 60. letech, tvůrci a propagátory takzvaného konkrétního básnictví, racionálního antilyrismu, který představili jednak v četných překladech (Bense, Heissenbüttel, Enzensberger aj.), jednak v několika antologiích (Vrh kostek, Experimentální poezie) a ve vlastní knížce Job-boj.
V čase normalizace se dvojice stáhla do samizdatu, kde Grögerová s Hiršalem zveřejnili několik experimentálních textů (Trojcestí) a především rozsáhlé deníkové pásmo Let let, ohlížející se za soukromými i společenskými dějinami 1952-1968.
Návrat do oficiální literatury po roce 1989 se stal pro Grögerovou příležitostí k publikaci nových překladů s Hiršalem (mj. Jandl, Artmann, Bobrowski), ale i k vydání prvních samostatných knížek: nejen opožděných Meandrů (1996), ale především kolážované Branky z pantů (1998), prózy na pomezí dokumentu a fikce, jedné zvrcholných knih české literatury posledního půlstoletí. Když Bohumila Grögerová přehlíží pětaosmdesát let svého života, říká: "Co jsem dělala, dělala jsem ráda a vychutnávala si to. Mám za sebou šťastný život."