Socha Svobody, pyramidy a květinové děti

Intendant Pomořanského divadla (Theater der Vorpommern) Anton Nekovar se jako zkušený divadelník snaží vyvést severní pobřeží z přetrvávajícího posttotalitního provincialismu a právě skrze letní divadelní festivaly se mu to daří nejlépe. O inscenacích Ostseefestspiele se píše i mluví. Letos dokonce i v trochu skandálním duchu.

Na jevišti Museumshafen v Greifswaldu se začátkem června vztyčila desetimetrová socha Svobody. Na rozdíl od své americké sestry se trochu ironicky usmívá, za uchem má květinu, v puse jointa a zdvižená ruka končí výsměšně vytrčeným prostředníkem. Tahle "Miss Liberty" totiž sympatizuje s aktéry muzikálu Hair, s partou "květinových dětí", které protestují proti autoritám a před válkou dávají přednost lásce.

Kolem greifswaldské sochy Svobody se horečně diskutovalo před návštěvou amerického prezidenta George Bushe v sousedním Stralsundu a ti nejhorlivější požadovali dokonce její odstranění. Naštěstí zvítězil zdravý rozum a socha s točícími se slunečníky v očích, z jejíchž prsou slaňují vojáci, je každý večer středem obdivu diváků stejně jako mladé obsazení posílené herci z berlínských i vídeňských divadel, kteří s vervou a nadšením hrají protestující hippies.

Revolta je znakem každého mládí, a tak si vzpouru dnešních šedesátníků přisvojuje i severoněmecká mládež, pro niž je muzikál Hair příjemným objevem. Po "nemravné" soše Svobody provázel inscenaci i menší skandál s otištěním fotografie nahých herců v místních novinách. Nahota je zde ale formou protestu a organickou součástí inscenace a v podmínkách dnešního německého divadla je natolik běžná, že může pohoršit jen málokoho. Zvláště když se o pár kilometrů dál na plážích nenuceně prohánějí celé rodiny, jak je pánbůh stvořil. A tak Hair vítězí nesmrtelnými melodiemi i energií, kterou aktéři předávají do publika.

Ve stralsundském přístavu se hraje Verdiho Aida na palubě lodi s hledištěm pro 1632 diváků umístěném na přístavním molu. Nápad proměnit nákladní loď Ursulu B. v 45 metrů dlouhé jeviště pro 150 zpěváků a tanečníků vznikl před čtyřmi lety. Od té doby se na lodním jevišti vystřídala opera i muzikál. Letošní Aida je po všech stránkách působivým zážitkem. Režisér Anton Nekovar už na zdejším jevišti uvedl Lortzingova Cara a tesaře i West Side Story a opět umně využil nejen palubu lodi, ale i kolorit starého hanzovního přístavu.

Mohutné, pískově zbarvené kulisy pyramid působí lehce, protože jejich vzdušná konstrukce nabízí průhled na azurové nebe. Nasvícením mění dekorace barvu, působivé jsou pochodně i plameny stoupající po hraně pyramid. Aida pouští po vodě hořící vor a nevím, jak režisér přesvědčil bílé racky, aby v závěru zakroužili nad stmívající se kobkou, v níž dohasíná život Radama a Aidy.

Jednu z nejkrásnějších Verdiho oper zvládá mezinárodní pěvecké obsazení na vysoké úrovni. Z Nekovarovy liberecké inscenace této opery přišla výborná Aida Dagmar Žaludkové, kterou velmi dobře zpívá i Anna Ryanová. Vynikající dramatickou Amneris vytvořila Galia Ibragimova, Radames Michaela Reniera je po pěvecké stránce suverénnější než Raymonda Sepeho, ocenění zaslouží Gustav Beláček jako Ramfis a Anatolij Orel jako Amonasro. Orchestr, hrající na krytém pontonu spojujícím loď s pevninou, vede pevnou rukou Mathias Husmann, umělecký šéf opery Theater Vorpommern.

Udržet ladění orchestru i pěveckou kondici sólistů není v podmínkách přístavní open air snadné, nicméně celá "posádka" se vydává na každodenní operní plavbu s nadšením a stoprocentním výkonem. A potlesk nadšeného publika jí právem patří.