Nikdo z inscenátorů nepamatuje obrovskou deziluzi ovládající lidi po vydechnutí v pražském jaru, rozdrceném v létě roku 1968 pásy ruských tanků. Má generace nepřestane kulturní, politické a ekonomické naděje druhé poloviny 60. let považovat za největší šanci zbavit se v novodobých dějinách hrbení a dalších deformací páteře národa.

Nestalo se tak. Palachova výzva zastihla lidi už zase v ulitách. Jejich zkameněliny stojí i dnes jako kupy nezničitelného haraburdí v cestě dalším možnostem morálního narovnání shrnutelného do jednoduché, ale přetěžké zásady "nebát se a nekrást".

Františákovi s Borůvkovou patří metál za odvahu pustit se do nejednoduchého politického, svědomí lidí se dotýkajícího tématu. Bohužel spíše než na příběh stačily jim síly jen na plakát. Otec Josef, kterého Sergej Senža pojal spíše jako venkovana z Podkarpatské Rusi, vypráví synovi o slavných českých Janech. Odtud se odvíjí charakterové zrání jinak průměrného studenta, stojícího až do ledna 1969 vlastně tak trochu mimo hlavní proud studentského hnutí, vrcholícího listopadovou stávkou vysokých škol.

Palach 69 - 06 v Divadle 7 a půl nese všechny znaky malé trpělivosti pustit se do zevrubnějšího studia dobových dokumentů. Deformovaný obraz v té době opravdu evropsky kvetoucího, byť kolektivizovaného venkova už jsem připomněl. Stejně heslovitou jeví se kulisa Pražského jara i bolestné procitnutí z jeho idejí.

Nebyl Mirkem Dušínem

Scéně Jana Štěpánka, náznakové a obrazově potemnělé, se nedá vytknout nic, kostýmům Kamily Polívkové ve shodě s charakteristikou inscenace jenom ten příliš patrný rozdíl mezi městem a venkovem. Herecky je celek figurativně rozpolcený. Václav Hanzl prezentuje titulní postavu v oscilaci mezi Dušínem a Komenským. Přesná je snad jenom Dana Růžičková jako Janova maminka Libuše. Ještě hůř dopadli Senža, Martin Siničák, Jan Grundman, Lukáš Rieger a další v postavách studentů a jejich obdivovatelek...

V sebeironickém Česku, pokud jeho synové a dcery vytvářejí odraz reality, bude se vždycky víc dařit satiře a sarkasmu, např. Mé vlasti (Rokoko) s Grossem, Topolánkem, Paroubkem nebo Ráthem, než tématu vážnému, a jím Palach zůstat musí.

Divadlo v 7 a půl Brno - Martin Františák, Vendula Borůvková: Palach 69 - 06. Pochodeň. Příběh bratra a syna. Režie Františák, dramaturgie Borůvková, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Kamila Polívková.