Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti jsme viděli vaši africkou adaptaci U-Carmen e-Khayelitsha i nový snímek Syn člověka, v němž umisťujete Nový zákon do Afriky. V čem se váš příběh o africkém Ježíšovi nebo Carmen liší od jejich předobrazů?

Samozřejmě mezi Afrikou a Blízkým východem nebo Španělskem z doby příběhu Carmen je velký rozdíl. Na druhou stranu některé věci jsou podobné, v Jižní Africe znají třeba tradici mužské obřízky, za kterou chodí kluci ve čtrnácti letech do hor, aby se stali muži. Jihoafrická společnost zná i rituál podobný poslední večeři, kdy se celá společnost u stolu má napít na znamení přátelství a sdílení stejných hodnot z jednoho džbánu, který koluje. 

Vy jste se ale pokaždé soustředil na sociální i politickou situaci Afriky.

Kristus se narodil do okupovaného státu, kde různé skupiny bojovaly o moc, což můžete vidět v mnoha dnešních afrických státech. Zároveň ztělesňoval sociální nevinnost a naději, kterou Afrika potřebuje. U Carmen je důležité, že pochází z cikánského ghetta ve Španělsku, její příběh vypovídá o lásce. Ale v druhém plánu mluví o ženě, která musí přežít v těžkých podmínkách tradičně machistické společnosti, jež oceňuje dominantní postavení mužů.

Vy ale nejste původem Jihoafričan, dokonce ani ne z Afriky, ve Velké Británii jste byl divadelním režisérem.

Dnes to bude už pět let, co tam žiju. Nejdříve jsem přijel na tři měsíce, abych inscenoval divadelní představení, které nakonec mělo velký úspěch. Nikdy jsem se vlastně nerozhodoval, že se přestěhuju do Afriky. Prostě se to stalo a cítím se tam být více doma než kdekoliv jinde.

Oba filmy jsou divadelní, v okamžiku, když postavy něco důležitého říkají, zpívají. Není ale hudba nebezpečná, protože svými emocemi dovede manipulovat lidmi?

V Jižní Africe je hudba mnohem přirozenější součástí kultury a společnosti, než je tomu v Evropě. Když se podíváte na historii odboje proti apartheidu, poznáte, jak důležité v něm byly písně. Kdybyste natočili politický film tady, asi by bylo komické, kdyby demonstranti na náměstí začali zpívat nebo tancovat.

V Jižní Africe je tohle realita politických shromáždění. Zajímavé je, že pokud sledujete produkci jihoafrického sboru, stane se, že během půl hodiny začnou zpěváci improvizovat. Podle tamních zvyků tím dávají najevo, že se jim hudba líbí, a proto si s ní budou hrát. Není to ani skandování z fotbalového stadiónu, ani recitování politických sloganů, je to něco mnohem krásnějšího.

Jak jsou v současné Jižní Africe zřetelné stopy nedávné totalitní minulosti?

Vidíte, že stále zeje velká ekonomická propast mezi bílými a černými, většina černochů žije na periférii a na venkově, zatímco běloši obývají města. Na druhou stranu se jihoafrická společnost pohnula za dvanáct let neuvěřitelným způsobem dopředu. Sice si řeknete, když vidíte černošku uklízet v hotelu, že asi neměla v životě na výběr.

Zároveň dnes černošské rodiny utrácejí velké peníze za vzdělání vlastních dětí, aby jim pomohly zajistit lepší budoucnost. Už nežijou v bolesti, ačkoliv v Jižní Africe nemají sociální systém, který se o vás postará, pokud přijdete o práci. Ale když jste mezi nimi, cítíte jejich optimismus a naději. Co je potom nejdůležitější - celý demokratický proces se obešel bez krveprolití, v tomto smyslu může Jihoafrická republika sloužit za příklad ostatním státům.

Ve filmu Syn člověka káže Ježíš, že Afričané mají zapomenout na vzájemné zášti a nenávisti. Může si ale Afrika pomoci ze své situace sama, nebo čeká na spasitele?

Obojí platí, nakonec všechny země i kultury hledají svým způsobem spasitele, když jejich vlády sledují vlastní nebo obchodní zájmy, zatímco občané se dožadují spravedlnosti pro všechny. V Africe žije hodně lidí, kteří potřebují okamžitou pomoc západu, jinak by zítra zemřeli. Jenže západ podmiňuje svou pomoc nejrůznějšími požadavky a podmínkami, které v podstatě představují vydírání. Navíc jeho zásahy často vedou k příštím konfliktům a Afričané si ani nemohou své problémy vyřešit sami.

Vezměte si příklad prezidenta Zimbabwe Mugabeho. Nejdříve ho korunovali Angličané, a když se jim nehodil, nechali jej sesadit.