Až bolestně krutí byli Castrati ze světa kontratenorů, kteří ukazovali, že chlapci byli zbaveni svého mužství násilně, aby si zachovali své vysoké hlasy. Tanečníci dokázali skvěle vystihnout bezmocnost křehkých chlapců proti společnosti, kterou ovládala církev. Zrudlé ruce jednoho z tanečníků byly silným symbolem, zachycujícím jeho vynucenou oběť. Tematicky podobné bylo i Rassamblement, ukazující touhu po svobodě a lásce i u ostrakizovaných lidí, u potomků černochů zavlečených na Haiti, kterým pomáhá přežít víra v kult voodoo.

Španělé sice nenabídli takovou energii jako před dvěma lety Ohad Naharin s Batshevou, ale Nacho Duato rehabilitoval neoklasiku, v jeho pojetí byla neuvěřitelně aktuální a naznačovala další cestu vývoje nejen moderního tance, ale i baletu. Dařilo se mu prodloužit přímku vytyčenou Georgem Balanchinem, Mauricem Béjartem a naším Jiřím Kiliánem.

Strhující závěrečná vystoupení souboru Compaňía však nebylo jediným vrcholem festivalu, vynikající byl i mexický soubor Delfos, jenž se Španěly nespojovala jen kultura, ale také využití klasické techniky, byť obohacené o další školy moderního tance. A také Mexičané dokázali, že i bez stylového obrazoborectví lze dosáhnout působivého uměleckého účinku - zejména pokud se podaří najít silné téma.

Jiné přístupy

Dalším vrcholem Tance Praha bylo úvodní představení Obstrucsong dánských Granhoj Dans, kteří pracují s technikou obstrukce, kdy je tanečníkovi bráněno ve vykonání pohybu. Choreografa Palle Granhoje zajímá, jak právě omezení mohou umocnit dojem. Přitom stále víc uplatňuje i slova a hudbu, jako by mu pohyb nestačil. Otázku, zda tanec už nenarazil na hranice svých možností, si ve svých představeních kladli i Eva Černá s Karlem Vaňkem, kteří hned v úvodu řekli, že představení zkrátili tak, až z něj nic nezbylo, nebo Simone Aughterlonyová ve svém více divadelním a ve výsledku hodně rozporuplném představení Performers On Trial.

Mladá laboratoř

Přínosem byla i představení v Evropské taneční laboratoři, mladí tanečníci však mnohdy spíše hledali, přičemž nejednou objevovali již objevené. Výjimkou byl řecký pár Yannis Matafounis a Katerina Skiada, ukazující partnerský vztah jako boj. Jako jedni z mála působili svěže a upřímně, také proto, že využívali improvizace a pohybů odvozených z bojových umění. Sílu umocnil i bubeník.

Další pokusy o spojení živé hudby s tancem byly trochu schematické. Celému festivalu chybělo více skutečného experimentu, který nekončí u drobných posunů v rámci určitého pojetí, ale přináší něco skutečně nového a objevného. To však nelze nadprůměrnému festivalu vyčítat, protože je to jistým odrazem dění na taneční scéně.