Článek
V roce 2002 zesnulého původního zpěváka Laynea Staleyho nahradil William DuWall. Byť od úvodních minut předváděl, jak dobrou hlasovou kondici přirozeně má, chybělo mu cosi podstatného: Staley všechny ty depresívní texty Alice In Chains na vlastní kůži žil, DuWall byl pouze najatý k tomu, aby je přezpíval. Mohl se tedy snažit seč chtěl, opravdovost a naléhavost do svého projevu nedostal.
Obdivuhodná přitom zůstala jeho stylizace. Svému předchůdci se snažil přiblížit za každou cenu a při zpěvu používal efekt, který jeho jinak velmi pevný projev nečitelně rozmazal. Že tak posluchače připravil o možnost naslouchat jasně srozumitelným textům, už neřešil.
Alice In Chains předvedli tucet písniček ze svého repertoáru z devadesátých let. Grunge v jejich podání byl (a je) depresívní a temný. Instrumentálně jej mají zvládnutý jen s malinkatými chybičkami, filozoficky perfektně. Naříkavá sóla kytaristy Jerryho Cantrella jsou sice z dnešního pohledu archaická, přesto náladu doby rozpuku kapely věrně vykreslují. Škoda jen, že si dlouhovlasý blonďák z celého večera asi nejvíce užíval závěrečného rozdávání trsátek divákům.
Nepřímo přiznal, že se na pódiu konal jen sentimentální vzpomínkový večírek. Bez původního zpěváka v sestavě asi maximum, kterého mohli dosáhnout. Do haly přitom dorazily pouze ty dvě tisícovky diváků, které si v posledních deseti letech nevystupující stylovou legendu přáli upřímně vidět. Publikum navíc skvěle zahřály předkapely Bloodsimple a zejména Stone Sour. Duff McKagan, ohlášený hostující baskytarista z Guns N"Roses, se na pódiu neobjevil.