Článek
Vy jste za Václava Havla četl v roce 1989 jeho projev, když v Německu obdržel cenu místních knihkupců. Znal jste Československo, co si z něj pamatujete?
Pamatuji si pokojské z hotelových pater, které byly hodně ostražité. Dávaly pozor, abyste si na pokoj nemohl odvést nějakou pěknou překladatelku nebo někoho, kdo by mohl vzbudit podezření tajné policie. Pamatuji si celníky a pamatuji si atmosféru Pražského jara, kterou jsem cítil, když jsem se sešel s Formanem nebo Vojtěchem Jasným. Tehdy byli všichni plní naděje, zato já jsem byl o dost skeptičtější. Nakonec to celé utnula ruská okupace.
Pamatuji si, že jsme zrovna hráli Hamleta v Mnichově a slyšeli jsme, že Rusové jedou na Prahu. Oznámili jsme to publiku a poprosili je, jestli chtějí toto představení věnovat československým občanům, ať na konci netleskají. Byl to dost netradiční Hamlet, ozývala se tam rocková muzika, tak jsme na konci pustili československou hymnu, během níž se všichni v sále postavili. Bylo to dojemné. Najednou mělo celé představení o člověku, který je dotlačen do situace, kdy zavraždí vraha, přesný politický obsah.
Vy jste natočil film podle Dürrenmattovy hry Soudce a jeho kat, on se dokonce stal vaším přítelem.
Sám Dürrenmatt měl velmi složitý vztah ke Švýcarsku, popisoval je jako umělý ráj, přirovnával ho k jeskyni. Žít ve Švýcarsku není zásluha, ale štěstí. Nezažijete tam to, co jste museli protrpět vy. Člověk to vidí i na hranicích. Jednou jsem letěl do Ruska a nechal jsem si narůst knír, ačkoliv jsem v pasu měl fotku ještě z doby, kdy jsem byl oholený. Prohlíželi si mě podezíravě a já zavtipkoval, že jsem Petr Veliký.
Ten pán zmáčknul tlačítko, něco vyřídil a potom mě opravil - řekl, že ne Veliký, ale Petr První. To byla moje první lekce ze sovětské historie. Na druhou stranu, Švýcarsko má léta stabilní demokracii, je to hodně dávno, co se tam naposledy bojovalo. Může být nudnou, divnou zemí.
Jaký byl Dürrenmatt?
Nejhezčí moment jsem s ním zažil v Řecku, ocitli jsme se na Akropoli a mluvili jsme o Aristofanovi a dalších antických dramaticích, kteří dovedli vyprávět o postavách své doby a popsat svět - kdybyste dnes dali dohromady Husseina, Bushe, Merckelovou, tak vznikne komedie. Ptal jsem se ho, jestli si myslí, že třeba Sokrates seděl na premiéře v první řadě. A on že ne, že se určitě krčil někde vzadu.
Říkal mi, že lidé za sebou zanechávají atomy, které vydrží dva až tři tisíce let. Pustili jsme se tam v Řecku do hledání Sokratových atomů.
A co? Našli jste?
Ne. Ale byl to nějak zajímavý moment, říkal jsem si, že to byla možná ta nejpodstatnější chvíle v mém životě. Dürrenmatt dovedl být velmi jemný i vtipný člověk, ačkoliv jsme se také občas pohádali. Byl ale také velký fanoušek fotbalu, stejně jako jsem já.
Jednou hrál curyšský mančaft jakýsi důležitý zápas, který jsem nemohl vidět, protože jsem byl zrovna v Mnichově. Poprosil jsem ho, aby mi zavolal a nechal mi na záznamníku výsledek. Tehdy byly ještě dost primitivní záznamníky, přišel jsem domů a přehrál jsem si vzkazy. Ozval se jeho hlas: hmmmmmmm dva dva hmmmmm.
Vy jste hrál hodně velkých postav historie, Bolívara, Petra Velikého, Lenina. Jak je těžké herecky představit takového člověka? Člověk dělá, co může, ačkoliv...
Když jsem hrál Lenina, mimochodem ve filmu českého režiséra Ivana Passera, ocitl jsem se dokonce v pracovně, kde Lenin sedával. Viděl jsem dokonce i kostku cukru, kterou Lenin upustil a oni ji po jeho smrti dali do muzea. Hned jsme přišli se scénou, v níž Lenin pije kávu a upustí cukr. Jenže potom, když jsme to natočili, jsme zjistili, že ta kostka z muzea nebyla pravá, neboť ta původní se jim ztratila. A že Lenin nepil kafe, ale čaj. Pokusit se ukázat minulost není vůbec snadné.