Lenka Reinerová: Člověk se nesmí litovat. Ani vteřinu

Někdy je to velmi komické. Začínám totiž počítat, co se mě týká a co už ne. Slyším, že se něco má za dva roky postavit a řeknu si - to bych ještě mohla stihnout. A jindy vím, že mě z toho už hlava bolet určitě nebude. Ale jinak dá devadesátka taky hodně práce.

Přestává to být mou čistě soukromou záležitostí. Nerada mluvím o zodpovědnosti - tu by měl mít každý člověk bez ohledu na to, zda je známý, či ne. Ale když se člověk dostal nějakým způsobem do povědomí lidí, je ta jeho zodpovědnost ještě větší. Když někde čtu, nebo něco povídám, nikdy se té sešlosti nebojím. Neznám trému. Naopak vždy se na to těším a strašně moc mi ta setkávání dávají. To platí i o autogramiádách. Já neumím jen sedět a podepisovat, chci si s těmi lidmi i povídat, zajímají mě. A někdy přitom odehrávají obrovské příběhy.

Dneska mi třeba volal jeden pán, kterému jsem podepsala knížku Všechny barvy slunce a noci, ve které se vracím do vězení v padesátých letech. A že slyšel, že ve své původní verzi šla knížka po roce 1968 do stoupy, tehdy se jmenovala Barva slunce a noci. A že ji doma tak dlouho hledal, až ji našel. A poprosil mě, jestli bych mu ji nepodepsala taky. S touhle knihou mám spojenou ještě jednu historku. Před časem se mnou dělal Jan Rejžek povídání na Svobodné Evropě a posluchači mohli do vysílání volat. Ozval se člověk, který jednu dobu pracoval u drtičky knih. A říkal, že když dostali várku knih, které měli zničit, že si tu knížku předtím vždycky přečetli. A jednoho dne prý dostali Barvu slunce a noci. A on volal do rozhlasu, aby mi za tu knížku poděkoval. To jsou zážitky, které ve mně zůstávají.

Protože nemůžu jinak. Látku mi dává můj život. Píšu si to, co se mi honí hlavou, a pořád si kladu otázku, jak to, že to mí čtenáři přijmou, že je to stále zajímá. Jinak se ale necítím být spisovatelkou. Já jsem vypravěč.

Chytili jsme divné století. To je typické pro celou mou generaci. Narodili jsme se za první světové války a nezažili jsme něco jako bezstarostné mládí, protože se vzápětí přiblížila druhá světová válka a fašismus se všemi jeho strašlivými důsledky. Nevybrali jsem si to. Přišlo to samo a my v tom museli nějakým způsobem fungovat. Velice mě proto potěšilo třeba to, když jsem se před několik dny dozvěděla, že náš ministr obrany vyznamenal španělské interbrigadisty.

Samozřejmě. Byli to kluci z mé party, jak se říká, kteří se rozhodli postavit nástupu fašismu. Celá řada z nich se také nevrátila. Mezi nimi také jeden mladý právník, za kterého bych se bývala vdala.

Plné převratů. A to takových, kdy to, co bylo do dneška považováno za nejlepší na světě, bylo od zítřka úplně nejhorší. Tyto změny bezprostředně a hluboce zasáhly do našich životů, změnily je od základů: Bylo mi například něco přes dvacet a najednou jsem se ocitla sama ve světě. Bez peněz a bez rodičů. A musela jsem se najednou sama i rozhodovat. A nakonec stejně přišlo něco úplně neočekávaného a nepředvídaného a všechno bylo jinak. A pak mi bylo čtyřiadvacet a ocitla jsem se v Paříži v samovazbě.

Ne. Nevzali mě kvůli něčemu. Sebrali mě spíše stylem "Tu taky". Byla jsem v západní emigraci, můj manžel byl jugoslávský lékař, byla jsem předválečná členka strany a také židovka, to bylo v padesátých letech velmi špatné. Člověk se ještě nedostal z toho, že za války přišel o celou rodinu, a začali mu židovský původ vytýkat komunisté. Přišlo se s nesmyslnou nálepkou sionistů, kteří prý jdou proti Sovětskému svazu. Když mě zatkli, měla jsem právě malou holčičku. A jedna z mých nejčernějších představ tenkrát byla, že všechny děti půjdou do školy s maminkou a ta moje půjde s tatínkem.

Můj muž dceru tenkrát vyfotografoval a poslal mi její snímek do Ruzyně. Byla jsem na výslechu a vyšetřovatel mi její fotku ukázal. Musela jsem sedět v koutě na plechem pobité sedačce a automaticky jsem vstala a šla se podívat. On na mě řval, že mi nedovolil, abych vstala. Já ale šla dál a on mi fotku nakonec dal do ruky. Chvíli jsem se na ni dívala, ale pak mi řekl, ať mu ji vrátím, že jsem se už nadívala dost. Já byla tak bláhová, že jsem si myslela, že si její fotku budu moci vzít do cely. Ve vazbě jsem byla přes rok a za tu dobu jsem byla celkem třikrát venku z cely - vždy na patnáct minut.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti. Venku jsem zjistila, že jsem měla velice zajímavou barvu obličeje -byla jsem úplně bílá. Vazba ve Francii byla ve srovnání s tímhle úplné sanatorium.

Ve Francii měli knihovnu, člověk si mohl sám knihy vybrat z katalogu. A když jsem jednou řekla, že bych si chtěla něco psát, přinesli mi sešit a pero a já byla v sedmém nebi, protože jsem v samovazbě najednou nebyla sama. Mohla jsem si psát. V Ruzyni se nesmělo vůbec nic. Na cele člověk dokonce nesměl mít ani ručník, hřeben nebo kartáček na zuby. O všechno musel poprosit. Ve Francii jsem v cele napsala dětskou detektivku.

Někde se ztratila. Docela bych ji ráda viděla.

První souvislejší příběh. Jako každý mladý člověk jsem psala básně. A jednu mi v šestnácti otiskli v Prager Tagblattu. Tehdy jsem už chodila do práce v pražské pobočce Harmaneckých papíren, kde pracoval jako fakturant Jaroslav Foglar. Seděli jsme spolu několik let v jedné kanceláři. Vycházeli jsme spolu velmi dobře.

To už jsem pracovala v časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung, jehož redakce emigrovala do Prahy z Berlína. A šéfredaktor F. C. Weiskopf mě brával na různá setkání a diskuse spisovatelů po pražských kavárnách. Víte, já jsem absolutně nevzdělaný člověk. Nemám ani maturitu, ale mám za sebou několik univerzit života, jak se říká. Tak jsem v jedné zadní místnosti kavárny Metro poznala Kische. Muselo to být v roce 1935, protože Kischovi bylo tehdy padesát a mně devatenáct. Znala jsem dobře celou jeho rodinu. Spolu s manželi Kischovými jsme pak žili v emigraci ve Francii a Mexiku.

Stává se mi to. Jenže protože mé knížky vycházely v Berlíně - u nás po srpnu 1968 vycházet nemohly -a protože jsem pracovala v německém časopise, němčina se stala mým hlavním nástrojem, který se zlepšoval a vybrousil. Dost dlouho se to ode mě jevilo jako nějaké podivínství - pražská židovka, které nacisté zabili celou rodinu a jí nevadí psát německy. Jenže já v sobě tento problém nikdy neměla. I u nás doma se mluvilo německy. A teď se z podivnosti stala ctnost: poslední pražská německy píšící spisovatelka.

Mírně kuriózní. A nevidím důvod, proč bych to měla měnit. Zdá se mi rozhodující to, co se píše, než to, v jakém jazyce.

Jsem za to přírodě také vděčná a mám jednu osobní teorii, proč to tak je. Když z výše věku přehlédnu svůj život, který nebyl lehký a nevynechal z útrap, které byly k mání, skoro nic, vím, že buď to člověk nevydrží, anebo to vydrží. Nic mezitím neexistuje. Člověk musí mít také sám vůli přežít. Je to taková naše sebeobrana. A pak je tu ještě jedna věc - nikdy se nesmíte litovat. Ani vteřinu. Jakmile se člověk začne litovat, jede. A pak mi pomáhají ještě takové maličkosti, které znějí až směšně, ale za dané situace se mi hodily.

V samovazbě v Ruzyni, kde s člověkem zacházeli jako se zmetkem, jsem si navykla každé ráno nahlas popřát Dobrý den. A večer nahlas Dobrou noc. To bylo strašně důležité - dokázat si, že nejsem věc, která musí být otočená obličejem ke špehýrce. Jsem člověk, kterému se večer popřeje Dobrou noc. A když mi to nikdo nepopřeje, udělám to sama. Obrovsky mi to pomáhalo. Můj život ale nebyl jen plný katastrof. Aniž bych si to naplánovala, poznala jsem třeba obrovský kus světa, což je nádherná věc.

Můj domov je Praha. A když jsem teď starší, vím, že je strašně důležité být někde doma. Prahu miluju čím dál tím víc. Je to krásné město. Navíc ho dobře znám a mám pocit, že to město dobře zná i mě.

Jmenuje se V čekárnách. Celý náš život jsme přece nuceni někde čekat.

Foto popis| Lenka Reinerová - narodila se 17. května 1916 v Karlíně. Pro svůj židovský původ a politickou orientaci musela v r. 1939 opustit ČSR. Přes Francii a Maroko (kde byla internována v zajateckých táborech) se s pomocí přátel dostala do Mexika; tam působila na vyslanectví čs. exilové vlády. Se svým mužem, jugoslávským lékařem a interbrigadistou Theodorem Balkem odjela v roce 1945 do Bělehradu, o tři roky později se vrátila do Prahy. Během války zahynuli všichni její příbuzní. Na začátku 50. let strávila 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě. V 60. letech pracovala jako šéfredaktorka časopisu Im Herzen Europas. Po roce 1969 nesměla publikovat. V roce 1999 obdržela prestižní vyznamenání Schillerring pro německy píšící spisovatele, v roce 2003 získala Goetheho medaili. Je iniciátorkou přípravného výboru pro založení Pražského literárního domu - Muzea německy psané literatury v Čechách. Lenka Reinerová je mj. autorkou knih Kavárna nad Prahou, Bez adresy, Všechny barvy slunce a noci, Vůně mandlí a Praha bláznivá.