Co pro vás znamená Jan Werich?

Pro mou generaci on představoval v době, kdy nic nešlo, určitý hlas odporu. Byl velice často v opozici vůči režimu, chvíli mohl dělat, potom ho zakázali, zase povolili a znovu zakázali... Poprvé jsem se s ním setkával už za války, kdy jsem ho poslouchal z amerického rozhlasového vysílání, a potom za komunismu jsem na něj chodil do divadla. Vídal jsem ho i ve studiu Jiřího Trnky, kam pravidelně každý týden docházel na projekce - Myrtil Frýda z archívu půjčoval Trnkovi filmy. Takže jsem Wericha poznal i hodně zblízka.

On měl strašně rád, když měl posluchače, a rád vyprávěl a všechno, co říkal, bylo většinou chytré. Pro mě bylo příjemné dělat jeho pohádku, protože jsem měl na chvilku dojem, jako bych s ním byl znovu v kontaktu. Werich stačil většinu ze svých pohádek namluvit a my jsme použili jeho autentický hlas. Měl báječný smysl pro vystižení charakterů - vezměte si třeba ženské ze Tří sester a jednoho prstenu nebo farářovu kuchařku v Lakomé Barce - a zároveň vkládal do příběhů krátké komentáře a úvahy tak, jak to dělával ve forbínách v divadle.

Werich se těšil autoritě moudrého šaška a lidového myslitele, který vždycky uměl "říct mnoho věcí za nás". Nezestárlo to?

Možná, že část věcí z Wericha zastarala. Co souvisí s dobovými politickými podmínkami, nemusí být z odstupu srozumitelné. Dneska asi budeme těžko rozumět smyslu podobenství, která malovali třeba Breughel a Bosch. Stejně tak nevíme, o co šlo středověkým satirikům a jejich satirám, jako je například ta slavná Podkoní a žák, kde si ten první libuje, že je mu v zimě dobře, protože se zahřívá ve hnoji. Na druhou stranu Villon je živý dodnes, protože mluvil především sám o sobě a vůbec o člověku. To stejné platí pro Wericha. Mně se nezdá, že by jeho pohádky nějak zestárly.

Je na tom dneska animovaný film díky počítačům lépe?

Jistě. V animovaném filmu všechno: od čisté abstrakce, přes seriály, dramata a komedie, krátké i dlouhé, až po klipy, televizní titulky a reklamy, v ručním nebo digitálním provedení. Tato nová technika rozšířila možnosti žánrů, nové pohádky díky ní jsou jiného druhu, objevujeme vesmírný prostor s jeho obyvateli. Loutky a prostory se pomocí této techniky mohou jakkoliv proměňovat, všechno je možné. Lze animovat zkonstruovaného hrdinu podle pohybu živého herce, stačí jej napojit dráty na počítač.

Šrek by klasickou technikou vzniknout ani nemohl. Pořád ovšem platí, že i sebedokonalejší digitální technologie by měla zůstat pouhou služkou, nikoliv pánem. Sám dávám přednost práci, při které se mohu dotýkat materiálu a dělat vlastníma rukama. Pořád podle mě platí, že na počítači ztrácíte osobitost a výsledek může vypadat chladně. Zvířata, oživlé hračky, potvůrky ještě ujdou, ale lidské postavy vycházejí z počítače jako umělí, latexoví paňácové.

Když se díváte třeba na komerční reklamy, vidíte -s nadsázkou řečeno -, jak se vytváří nový model člověka, podobný právě takovým Barbie a Kenům. Bojím se, abychom všichni nemuseli zakrátko být stejní, stejně učesaní, bezvýrazní roboti. Rozdíl mezi počítačem a člověkem je v tom, že computer nedělá chyby, kdežto chybovat je lidské. Kdysi jsem při experimentu nechal tři kreslíře namalovat kruh, potom jsem jim výkresy vyměnil, aby je opravili. Každý začal překreslovat obraz toho druhého, protože jeden jako druhý nakreslili jiné vejce. Z počítače vám ale vypadnou tři stejné dokonalé kruhy.

Co se vám líbí na Palečkovi, kterého jste si vybral pro Fimfárum 2?

Na Palečkovi je hezké, že ačkoliv je malý vzrůstem a nemá žádnou sílu, dostane se z každé šlamastyky, protože má pod čepicí. To je český příběh, česká pohádka.