Článek
Holandský režisér Paul Verhoeven tehdy zvedl ze židlí všechny puritány, prolomil tabu, šokoval - a zvítězil, když film vydělal ve světě 350 miliónů dolarů a ze Stoneové (a sekáčku na led) se stal sexuální symbol doby. Michael Douglas už tím symbolem dávno předtím byl, mimo jiné měl za sebou Osudovou přitažlivost i Válku Roseových a Základnímu instinktu rozhodně přidalo na pikantnosti jeho léčení ze sexuální závislosti.
Zatímco obsazení Douglase bylo jasné od samého počátku, Stoneová měla vlastně kliku: i když režisér ji do filmu chtěl, Douglas požadoval některou z tehdy mnohem zářivějších hvězd a režisér by s tím asi těžko něco svedl. Jenže Julii Robertsové, Demi Mooreové ani Meg Ryanové se do svlékání před kamerou nechtělo, takže odmítly, Verhoevenovi nakonec jeho tip vyšel - a Douglas nejspíš nikdy nelitoval.
Popularitě filmu nepochybně pomohly i aféry kolem natáčení, z nich nejvíc protesty gayů a lesbiček, kteří se cítili poškozeni a bouřlivě demonstrovali. Jak už to ale bývá, film se i díky tomu rozletěl do světa vybaven tím nejlepším doporučením: Skandál! Zatímco pro Verhoevena a Douglase byl Základní instinkt jedním z řádky velmi úspěšných filmů, ale zásadní mezník v jejich kariéře nepředstavoval, pro Sharon Stoneovou se stal dosaženou, ale jen těžko opakovatelnou metou.
Časem se ukazálo, že její krása a IQ jsou na mnohem vyšší úrovni než herecký talent, takže honoráře sice dostávala pořád skvostné, ale nikdy už se svými filmy nezažila to, co se Základním instinktem. Do toho přišla nemoc a s ní vynucená pauza. Sharon neupadla v úplné zapomnění, pořád je to velká hvězda, ale odlesk slávy Základního instinktu v tom nikdy nepřestal hrát velkou roli.
Není tedy až tak překvapivé, že léta usilovala o pokračování a neodradilo ji, že Verhoeven, Douglas ani scenárista Joe Eszterhas neměli zájem. Nejspíš dobře věděli, že to, co se tehdy stalo, z mnoha dobrých důvodů opakovat nelze. Nicméně Základní instinkt 2 je na světě a budiž řečeno, že pro Sharon Stoneovou oním vytouženým comebackem nemůže být.
Nejenže britský herec David Morrissey není Douglas a režisér Michael Caton-Jones není Verhoeven, ale ani Stoneová už není tou, jíž bývala, což by nevadilo, kdyby se tak úporně nesnažila přibývající roky skrýt. Výsledkem toho je totiž až ke strnulosti aranžovaný herecký projev, který jen umocňuje pocity trapnosti z celého filmu.
Oč méně je zábavný, napínavý a erotický, o to překombinovanější, ale ne příliš poutavou předkládá zápletku - ostatně děj jakoby tu vůbec nebyl podstatný. Podstatná byla totiž evidentně jen snaha herečky vrátit se na filmové plátno a pokusit se nostalgickou vzpomínkou přivolat zpět někdejší zázrak.