K povídkám inspirovaným dětstvím a létáním nazvaným "...když jsem to slíbil!" jste nyní připojil knihu veršů S vůní vánku po heřmánku, věnovanou vnučce Aničce. Dá se nějak porovnat láska k létání s láskou ke "krvi vlastní krve"?

Láska k létání je těžko sdělitelná. Kdo se jen jednou ocitl tam nahoře, kdo se prolétal nad krásami naší země, vnímal seshora každičký vršek, řeku, strom i potůček, tak ví, jak nelehké je hledat slova, jimiž by ony pocity vyjádřil. Láska k vnučce je v mém věku smysl mého života. Jsem brán jako dědeček na plný úvazek. Mám k tomu dost možností, protože v naší rodině ještě všichni hrají, nejen "mladí", tedy rodiče, ale i babička, takže vnučku mám vlastně na starost. Mám ji moc rád.

Jak knížka vznikala?

To nebylo psáno vůbec jako budoucí knížka, všechno vznikalo s kouzlem okamžiku. Jsou to verše nebo říkánky, které jsem jí povídal, když jsem ji vozil v kočárku nebo když jsme později byli na zahradě, ještě neuměla chodit, seděla mi na klíně a přiletěl třeba kos. A my si povídali, co se děje.

Když mě oslovil nakladatel Jiří Kolečko, jestli něco nemám, přiznal jsem se. Miloše Nesvadbu znám víc než padesát let, mám rád jeho půvabné ilustrace, takže spolupráce nebyla vůbec násilná.

Co člověk vidí v dětském srdci?

Pořád se navracím do vlastního dětství a mám pocit, že nikdy nesplatím dluh za to, co mi věnovali moji rodiče, co mi dal můj dědeček. Nevěříval jsem jim, když říkali: "Děti, ty jsou dobrý, ale vnoučata, to je něco úplně jinýho." Vnímal jsem to jako informaci, ale teď moc dobře vím, že je to opravdu jiné.

Není to fráze, když řeknu, že je to smysl mého života. Už profesionálně nevystupuji, věnuji se jen jí a rodině. Každý večer se těším na to, jak spolu prožijeme ten další.

Kteří básníci provázeli vaše dětství?

Začalo to ve škole. Josef Václav Sládek, později Fráňa Šrámek, Jiří Wolker, proč to nepřiznat, vždyť to není jen autor Balady o očích topičových. K poezii jsem měl hodně blízko a vlastně přes ni jsem se dostal k divadlu. Literatura a verše mě moc bavily, patří prostě k mému životu. Mám moc rád Jana Nerudu, například. Z moderních básníků se jich řada stala mými přáteli.

Nikdy jsem si nepomyslel, že se poznám s Františkem Hrubínem, že si budeme tykat nebo že osobně poznám pana Seiferta, Skácela a desítky osobností a jmen, které v naší literatuře něco znamenaly.

Máte tajné přání, které byste si rád s vnučkou ještě splnil?

To si netroufám vůbec říkat. Spíš se ptám, jak dlouho si mě tu pánbůh nechá, jak dlouho si budu moci všeho užívat, a posouvám si to pokaždé dál a dál. Jsou jí tři a čtvrt roku a říkám si, že bych rád zažil, až půjde poprvé do školy. Když se toho dočkám, tak budu třeba myslet na chvíle, až se poprvé vydá do tanečních.

Musím se přiznat, že vlastní život mám nasměrován jejím prostřednictvím a spoustu věcí tak vnímám úplně jinak.