Vynikající jazzrockový hráč, který měl za sebou angažmá u Milese Davise a Tonyho Williamse, rozpustil veleúspěšné jazzrockové Mahavishnu Orchestra, jejichž hudba přesáhla hranice jazzu a získala si rockové publikum, a zcela obrátil kormidlo své tvorby. Elektrickou kytaru vyměnil za akustickou a v projetu Shakti se spojil pouze s indickými muzikanty.

Po třiceti letech se k Shakti vrátil, což už jednou - v úplném závěru 90. let  - udělal v projektu Remember Shakti. Spolu s tablistou Zakirem Hussainem, který mezitím vyrostl v jednu z největších hvězd world music, je s dalšími Indy obnovil, opět ovšem ne v původním obsazení. Housle nahradila elektrická mandolína a pátým členem se stal indický zpěvák.

Už z toho je jasné, že Shakti nestavěli na minulosti, jen se od ní odrazili, i když klíčová byla pořád virtuózní hra všech zúčastněných a snaha o integrální propojení kultur za pomoci jazzových technik. Přestože je McLaughlin fenomenální interpret, zejména v druhé půlce večera hrálo klíčovou roli víření indických rytmů, k němuž se občas McLaughlin přidával.

Shakti však nestavěli jen na virtuozitě, i když se s ní často a rádi blýskali, v pomalejších a možná nejpůsobivějších skladbách si dokázali vyhrát s náladou. V tu chvíli skupina působila zcela současně, protože hráčské techniky už nebyla cílem, ale prostředkem.

McLaughlin podřídil svůj projev potřebám skladeb, i když jeho pojetí hry evokovalo přístup z původních Mahavishnu Orchestra, což zdůrazňovaly přihrávky mandolíny. Dokázal se však zapojit i do dialogu dvou percussionistů, jenž byl jedním z vrcholů večera. Jak převládla spontaneita muzicírování, vytratily se stopy po jisté vykalkulovanosti, patrné v úvodu, i lyrická líbivost, kterou přinesla první zpívaná skladba. Koncert strhnul, i když fúze různých hudebních kultur se už vyvíjí jiným směrem.