Článek
Představení Lordi uvádíte jako světovou premiéru nově objevené hry Oscara Wildea a Robbieho Rosse. Wilde je už ale 106 let po smrti. Můžete vysvětlit, jak jste se k této hře dostali?
Strýc Ivana Remiaše, mého přítele z dětství, Pascal Renia, zanechal ve své pozůstalosti téměř dokončenou kompilaci z dopisů, které si Wilde s Rossem vyměnili po Wildeově propuštění ze žaláře. V těchto dopisech je poměrně podrobně rozpracované schéma hry i s dialogy. Hru nedokončili, protože po Wildeově smrti Ross v práci nepokračoval. Renia dlouhá léta tyto materiály dával dohromady tak, aby měly smysl. Než však svou práci dokončil, umřel. Dílo tedy po něm dokončil až Ivan Remiaš, který připravil i neobyčejně vtipný překlad do slovenštiny.
Světová premiéra díla umělce takového formátu by si asi zasloužila větší pozornost nebo uvedení na nějaké proslulé světové scéně. Proč ji uvádíte právě v Jindřišské věži s tak malou propagací?
Když jsem hledal vhodné místo pro představení, uviděl jsem jeden zimní večer Jindřišskou věž a vzpomněl jsem si, že se tam hrává divadlo. Zašel jsem se podívat a prostor mě nadchl. Dokonalá, neumělá kulisa, která obsahuje atmosféru tajné schůzky kdesi vysoko nad městem. Domluvili jsme se s paní Fischelovou z věže, že unikátní zvonkohra bude součástí představení. Nakonec se ten prostor stal pro finální podobu inspirativním.
Propagace je malá, protože nemáme peníze. Ale mohla být větší, mohla být velká. Oslovil jsem kamarádku Aňu Geislerovou, aby navrhla a vyrobila plakát k představení. Znala moji vizi, domluvili jsme se, že to bude fotka bonboniéry, ve které budou marcipánové penisy.
Proč právě Aňu Geislerovou?
Protože ji považuji za umělkyni v širším smyslu než hereckém. Má vytříbený vkus a pro mě velice zajímavé výtvarné vidění. K tomu jsme přátelé a vzájemně si důvěřujeme, takže si můžeme dovolit nechávat si svobodný prostor. Nechal jsem jí absolutní volnost. Tak vznikl plakát. Aňa přizvala fotografa Adama Holého a udělali titulní fotku. Pak mě zavolali do grafického studia, kde jsem byl postavený před hotovou věc. Dolaďovali grafiku. Aňa říkala, že se jí líbí taková asociace, že na první pohled to vypadá jako reklama na parfém.
Člověk se musí přiblížit a podívat se na něj. A o to u plakátu jde. Aby zaujal. Moje první reakce byla NE, ale během 3 vteřin mě popadla myšlenka PROČ NE? V zápětí jsem si uvědomil, že se mi ten plakát líbí a hotovo. Když jsem o tom mluvil s kolegy a přáteli, shodli jsme se, že ten pocit měli také. Ten plakát Vás nemůže nechat chladným - musíte si na něj vytvořit názor. Mám ten plakát moc rád a považuji ho za nádherný, umělecký plakát.
Který nemůžete nikde vyvěsit...
Ne tak docela. Ten plakát rozpoutal hru na morálku. Dostali jsme zákaz od společnosti Jindřišská věž s.r.o., která má věž pronajatou od Pražského arcibiskupství. Prostě mají pocit, že by tím porušili smlouvu, kterou mají s arcibiskupstvím a dostali by z věže výpověď. Myslím, že jejich strach je pochopitelný. Investovali do svého podnikatelského projektu a nemá smysl, aby o něj kvůli divadlu přišli.
Mě ale baví jiná věc. Jak rozdílné jsou reakce na plakát. Již jsem slyšel i názory, že je nevkusný či hnusný. Lidé se projevují jako moralisté pro morálku, a je to komické. Na druhou stranu to dokonale koresponduje s hlavní myšlenkou představení - hrou na morálku.
Oscara Wildea moralisté poslali do ponižujícího vězení, aby tam tuto neobyčejnou a přesahující osobnost zlomili, 106 let po jeho smrti se opět zakazuje s odvoláním na morálku. Pro pět marcipánových penisků, které mají všichni muži a denně se na ně dívají, hrají si s nimi, které má ráda drtivá většina žen, na které se chodí dívat děti do muzeí, když poznávají antické sochy. Píše se rok 2006 a my řešíme, že nelze vylepit plakát s pěti roztomilými, neztopořenými pindíky z marcipánu. Takže v tuto chvíli plakát visí v pražských podnicích s gay klientelou, či kavárnách, kde projevili vstřícnost. Subkultura je tím opět podpořená a posilněná. Je to nechtěně wildeovské, až zábavné i mrazivé.
Plakát bude nakonec k prodeji po každém představení jako raritní kousek. Je jich 300 kusů a bude k mání po 50 korunách.
O čem tedy Lordi jsou? Je třeba také podotknout, že hra je nepřístupná pro mládež do 18 let...
Peter Serge Butko: Tři významní lordi, členové horní komory britského parlamentu (původem Slováci - emigrovaná slovenská šlechta), se pravidelně setkávají ve svém klubu ve věži, na tajných schůzkách. Hrají spolu hru. Rozdělí si dámy ve svém okolí a pokoušejí se dostat je do postele. Na svých tajných schůzkách si sdělují zážitky a přidělují si červené a černé body. Jejich hra je až dětinská.
Představení se odehrává během jedné z těchto schůzek, na které se však jejich klubová pravidla otřesou v základech. Nastane totiž nečekaný dramatický zvrat, který je bezedným zdrojem komických situací. A proč je nevhodná pro mládež do 18 let? Protože je to prostě hra pro dospělé.
Už jste v podstatě řekl, že Lordi jsou vlastně Slováci. Proto hrajete představení ve slovenštině?
Nejenom proto. Původně jsme představení chtěli hrát na Slovensku, takže existuje pouze slovenský překlad. Jenomže žijeme v Praze. Přečetl jsem spolu s českými herci hru ve slovenštině a chtěl jsem vědět, jestli to budou chtít hrát - pak bych připravoval český překlad. Řekli, že ano a také byli okouzleni velice jemným slovenským humorem. Nabídli možnost, že se text naučí slovensky, aby se nemusel dělat český překlad. Trvalo by to dlouho a asi by ztratil jistý půvab. Já jsem z toho měl radost, i proto, že překlad je v jazyku, kterému říkáme "pražská salónní slovenština". To je slovenština, která se už moc nepoužívá ani na Slovensku.
Žijeme už léta v Praze a používáme slovenštinu, kterou máme zafixovanou z dětství. Mluvíme tímto jazykem, když se sejdeme v baru. Tato slovenština nás baví. Používáme slova, která se nepoužívají už dlouho. Právě tato slova často ve svých představeních vytahovali pánové Lasica a Satinský. My jsme na nich odrostli a představení světové premiéry Lordů je Lasicovi a Satinskému věnované. Jako poděkování za to, že naši generaci naučili bavit se slovem.
Mluvil jste o salónním divadle, co si má pod tímto pojmem publikum představit?
Dovoluji si tvrdit, že jsme po dlouhých letech první a jediní, kdo v Praze salónní divadlo dělá. Máme omezenou kapacitu na představení (pouze 40 diváků), aby byla zachována atmosféra tajné schůzky. Tři herce, kteří hrají lordy, obsluhuje čtvrtý herec, jenž ztělesnil sluhu. Sluha však obsluhuje také diváky, kteří mají v ceně vstupného dva alkoholické nápoje. V zimě horký a v létě studený. Jsou připravované podle speciální receptury a nalévali se v salónech na sklonku 19 století. Ale nejenom to. Dodržujeme celou řadu (často na první pohled neviditelných) pravidel, které salónní atmosféru umocňují. Vyrobit ji je svým způsobem také umění.
Budete hrát představení pouze v Jindřišské věži nebo plánujete představit ho i jinde?
Ano. Domluvili jsme se na tom, že Jindřišská věž je exkluzivním místem pro uvádění této hry v Praze. Ale pokud dostaneme nabídku s představením vycestovat mimo Prahu, do nějakého zajímavého prostoru, pojedeme rádi.
_____________________________________________________________________
Oscar Wilde a Robbie Ross: Lordi (The Lords)
Producent a režie: Peter Serge Butko. Překlad a dramaturgie: Ivan Remiaš
Kostýmy: Kristýna Matějičková. Plakát navrhla: Aňa Geislerová.
Hrají: Martin Hofmann, Filip Rajmont, Peter Serge Butko, Martin Kotecký / Mário Bobek.
Představení vzniklo za podpory Jindřišské věže, Slovenského institutu v Praze, společnosti St. Nicolaus v ČR a Kavárny Ideál.
Termíny představení: 22, 23, 25, 30 březen; 11, 22, 25 duben 2006.
Začátky od 20,00 hod. Rezervace vstupenek na čísle 776 770 456, info@sergeart.com, nebo na pokladně Jindřišské věže denně od 10 do 20 hod. Cena vstupenky 250,- Kč.