Vydali jste CD s vyprávěním Libuše Šafránkové Vánoce v Bullerbynu. Na jaře jste s ní jako režisér připravil CD pojmenované podle knihy Astrid Lindgrenové Děti z Bullerbynu. V čem byla práce jiná?

Ty první příběhy byly letní. Nyní jsme připravili zimní vyprávění, ale práce byla velmi podobná. Děti z Bullerbynu jsme si zamilovali - tu atmosféru klidného života, ve kterém se až tak nic mimořádného neděje. Proto jsme chtěli pokračovat. Snad se nyní trochu změnila muzika Zdeňka Zdeňka, protože Vánoce jí snesou trochu víc, je jiná než v létě, když děti poskakují u rybníka.

Jak se vám líbilo vyprávění?

Libušku Šafránkovou všichni obdivujeme jako herečku velmi půvabnou, šikovnou, hraje především laskavé dívky a ženy. Na obou dílech mě potěšilo, s jakou chutí si vyzkoušela klackovité kluky. Trošku toho frajerství.

V poslední době jste s Markem Ebenem a dalšími herci natočili Coelhova Alchymistu, s Ivanem Trojanem čtyři desky příběhů J. R. R. Tolkiena. Jak je těžké pro režiséra nacházet nové náměty?

Je to strašně těžké, každý rok víc a víc, protože rozhodují peníze. Desky se hodně kopírují, takže nakladatelství kolikrát vydá úspěšný titul, ale úspěšný je jen z pohledu, že se poslouchá, že se dostane mezi lidi. Na trh musíte přijít s titulem, který je velmi zajímavý a interpret je dobrý, slavný, aby firma byla ochotna riskovat.

Snažíte se každý rok vydat alespoň jednu desku s mluveným slovem. Proč?

Nelíbí se nám, že mluvené slovo mizí z domácností. Jako kluk jsem zažil večery bez televize, a když začala vysílat, tak program nebyl tak dlouhý. Myslím, že fantazie, kterou jsme získávali poslechem rádia při četbách na pokračování, dnešním dětem trochu chybí. Mají samozřejmě vlastní fantazii z počítačových her, ale je postavena spíš na vizuální kultuře.

My se se Zdeňkem Zdeňkem na mluvené slovo specializujeme dvacet let a proto se snažíme každý rok získat sponzora, firmu, která by desku vydala.

Máte nějaký sen, který byste si chtěl splnit?

Hodně jezdím do Kanady a do Španělska a když se koukám, co tam všechno vydávají, tak režisérům závidím. Nabízejí spoustu zajímavé literatury, která by asi nešla u nás natočit, protože by netáhla. Takže mám sen, že se lidé znovu naučí třeba v autě poslouchat mluvené slovo.

Sám to praktikuju spoustu let. Když jedu do Španělska, mám v autě daleko víc mluveného slova než muziky. Hudba se mi za chvíli "oposlouchá". Kdežto mluvené cédéčko mi vydrží déle. Je fascinující jet cestu s příběhem.