Jiří Kolář, druh ze Skupiny 42, o Haukové ve sbírce Dny v roce napsal, že "má srdce muže, ale přísně mateřské" a že "je věrná své zlobě i své dobrotě". To je nesmírně přesné: Jiřina Hauková byla v životě i poezii rázná, přísná, mnohdy plná vzteku - to zvláště ve svých posledních sbírkách Díra skrz (1999) a předloni vydané Večerní pršce.

Zároveň v sobě ukrývala nesmírnou citlivost, vroucnost a lásku k přírodě i manželovi, o čemž nejsilněji vypovídá Elegie za Jindřichem Chalupeckým, strhující básnické pásmo, které je jednak vrcholem Haukové celoživotní tvorby, jednak jednou z nejlepších knih poválečné české poezie.

Hauková se narodila v Přerově, studovala angličtinu a češtinu na Masarykově univerzitě v Brně, za války se přestěhovala do Prahy, kde žila do konce života. Kromě poezie, zpočátku lyrické, později civilistní, v 60. letech vstřebávající prvky experimentu, se věnovala překladu. Do češtiny převedla mj. knihy T. S. Eliota, E. Dickinsonové, D. Thomase a W. C. Williamse.

Pohřeb Jiřiny Haukové se koná v přerovské Obřadní síni v úterý ve 12.20 hodin.