Podobně jako před dvěma lety Dylan zůstal u kláves, občas zahrál na foukací harmoniku a kytaru za celý večer nevzal do ruky. A koncert nedoprovázela žádná vizuální podívaná, v první půlce kapela hrála před rudou oponou. Ta se v druhé části rozhrnula, ale jen párkrát byl za kapelu promítnut abstraktní černobílý obraz.

Po celý večer Dylan nemluvil, až v závěru představil členy své kapely. A opět ukázal, že své písně rád předělává, balada Lay, Lady Lay měla hodně daleko k originální verzi. Svým vystupováním Dylan jasně dával najevo, že u koncertu jde u hudbu a nic od ní nemá odvádět pozornost, i kdyby to bylo na úkor komerčního úspěchu. Možná i to je důvod, proč Sazka arénu slušně zaplnil, ale nevyprodal.

Po hudební stránce však nebylo Dylanovi a jeho skupině moc co vytknout. Zemitě znějící kapela nabízela široké spektrum výrazů, sahajících na hranice syrového country a folk rocku. Občas zdůraznil folkovou křehkost, jindy využil jazzového swingujícího shuffle, obrátil se k blues a v závěru první půle připomenul i divokost prvních elektrických koncertů z roku 1996, kdy kapela rozjela pěkný jam.

Překvapením bylo, jak často dostávala prostor steel kytara, která dávala písním veselejší nádech. Po půldruhé hodině Dylan z pódia odešel, koncert uzavřeli Summer Days, ale ještě se vrátil na dva přídavky. Vybral pro ně Don't Think Twice, It's All Right a All Along The Watchtower. Lidé, kteří Dylana dobře neznají, možná kroutili hlavou, ale takový on už je.

Spokojenost však těžko mohla panovat se zvukem v úvodu, kdy byl nakřáplý. Nemluvě o tom, že opět nestačila kapacita vchodů, takže se mnozí dostali do sálu až po začátku.