Jak hluboko dokáže člověk poznat druhého?

Nikdy ho do hloubky poznat nemůžeme. I proto se to téma často v literatuře objevuje. Vede nás to nakonec k osamělosti. Je to zřejmé i v lásce, jakkoliv to může vyvolávat úsměv. Máme pocit, že nejčastější otázka mezi milenci zní: "Miluješ mě?" "Samozřejmě že ano," má znít odpověď. Není to pravda.

Představte si romantický večer, slunce zapadá, dva lidé jdou kolem Vltavy a na co se jeden ptá druhého? "Na co myslíš?" To je nejčastější otázka. Je to doklad naší osamělosti a zároveň snahy stát se součástí druhého.

Podnětem k napsání románu se stala sebevražda vašeho otce. Jak vzpomínáte na dětství?

Bylo krásné. Otec a matka jsou učitelé, byli přísní a pěstovali ve mně vědomí, že se mám stát také učitelem. Nebyli nijak nadšeni z mé snahy stát se spisovatelem.

Jste jedináček?

Ne, mám mladšího bratra. Ale dětství jsme měli šťastné.

Jaké jste měl vztahy s rodiči?

Báječné, zvlášť v době svého mládí. Když jsem byl smutný v nelehkých dobách svého dospívání, tak mě otec vždycky uklidňoval a říkal: neboj, bude to lepší. Horší to bylo později, když se mi matka přiznala, že když jde domů, tak myslí spíš na to, co koupí v supermarketu a ne, co bude s bývalým manželem doma. Také když se otec probudil po dlouhé době z komatu, tak nám řekl: já jsem tu nechtěl být.

Byla to těžká doba, zvlášť pro mladšího bratra. Ten byl na něj velice nazlobený. Však také devadesát procent lidí, kteří sebevraždu přežijí, nedokáží vysvětlit, proč to vlastně udělali. Nemyslí v tu chvíli, co bude vše znamenat pro jejich rodinu, pro děti.

Otec tedy pokus o sebevraždu přežil?

Ano, oba rodiče žijí. Pro mě otec zůstal otcem, to je jisté, ale byla to mimořádná zkušenost. Když se dívám zpět, tak si říkám, že bych to nechtěl prožít znova.

Jak velký je rozdíl mezi tím, co jste si přál jako dítě a co si přejete dnes?

Mým snem bylo dostat se z provincie do velkého města, což se mi podařilo. Už přes dvacet let žiju v Amsterdamu, ale tehdy a nyní je velký rozdíl. Před dvaceti lety tam vládla otevřená, uvolněná atmosféra, dneska je zachmuřená, pesimistická. Plná obavy z násilí. Rádi bychom onu starou atmosféru získali zpět.

Souvisí to se smrtí režiséra van Gogha, kterého před rokem zavraždil muslimský extremista? Podle vaší knihy Falešné světlo natočil v roce 1993 film.

Přesně tak. S Theo van Goghem jsem se znal dvacet let, takže je to pro mě veliká ztráta. Čas od času se ptám sám sebe: kde je ten sršatý, provokující kamarád? Nizozemská společnost je jiná, než byla před jeho smrtí. Je to bolestné, protože se odhalila trochu záhadná stránka formování multikulturní společnosti.

Jeho vrah při závěrečném slově u soudu neoslovil soudce, ale matku van Gogha. "Nebudu vám říkat, proč jsem ho zabil, protože byste to stejně nikdy nepochopila," řekl jí mimo jiné. Je to hrůza, protože si najednou uvědomujeme, že mezi námi žijí lidé, o nichž ani nevíme, proč nenávidí naši společnost. Ale je to realita.

Co je podle vás důležité pro vztah mezi starší a mladou generací?

V generaci mých rodičů se Nizozemí měnilo příchodem mnoha lidí ze Surinamu, Maroka a jiných krajin. Mladá generace tuto proměnu vnímá jako samozřejmost. Přesto chce stavět mosty porozumění, ne už mezi generacemi, ale uvnitř multikulturní společnosti.