Režisér Jan Němec považuje svůj nový film po Démantech noci za nejdůležitější tvůrčí počin své kariéry.  "Jsem rád, že film představíme symbolicky na Den zesnulých, na Dušičky, protože film je věnovaný již mrtvým hrdinům," řekl Němec v kině Světozor.

Tereza Brdečková napsala původně scénář pro francouzského nakladatele. Spolupráci s Brdečkovou si Němec podmínil tím, že nepřijde na natáčení a že nebude do ničeho zasahovat. "Kniha je mé duševní vlastnictví a film zase Jana Němce," dodala spisovatelka k projekci.

Jan Němem v 63 minut trvajícím filmovém díle nevypráví příběh, ale na plátně do koláží schovává myšlenky prolínající se s obrazy české malířky a grafičky Toyen. Ústředním motivem snímku je vztah Toyen se surrealistou židovského původu Jindřichem Heislerem, který se za 2. světové války schovával u ní v žižkovském bytě, ukryt zraku gestapa ve vaně. Ticho a tmu, jak je podtitulem pojmenovaná první část Němcova filmu, vystřídají Střípky snů, které se odehrávají již Paříži, kam společně emigrovali. 

Absenci zvuku bohatě zastoupí vizuálnost obrazu

Postavy téměř nemluví, jen promlouvají v toku surreálně laděných myšlenek, místy neukončených, opakujících se a zdánlivě neupravených. Hudba ve filmu nezazní, atmosféra obrazu je doprovázena hlukem města a různými zvuky. Obraz se prolíná do obrazu, stejně jako surrealistické koláže. Němec vtěluje do Toyeniny tváře její grafiky a obrazy. Do filmu vstupují i autentické záběry ze soudního líčení s novinářem, historikem a estetikem Závišem Kalandrou, který byl v politickém procesu z roku 1950 popraven.

Divák uvyklý na tok vyprávěných příběhů se najednou setkává s obrazem, který slova nenahrazuje, jen provází pozorovatele lyrickým světem pozoruhodné postavy českých kulturních dějin, která svou tvorbou přispěla k mezinárodnímu renomé českých surrealistů ve světě.

Postavě Toyen propůjčila svou jemně zastřenou tvář a výmluvné oči herečka Zuzana Stivínová, Jindřicha Heislera ztvárnil Jan Budař a v kraťoučké epizodě se jako surrealista Jindřich Štýrský objevil Tobiáš Jirous.

Přestože se film svou výtvarnou vizáží nejvíce hodí do artových a klubových kin, neměl by uniknout pozornosti ani běžnému filmovému fanouškovi.