Po premiéře v roce 1975 následovaly zběsilé estébácké represe. Také odtud vedla nepřímá cesta k Chartě 77. A do emigrace: faktické nebo vnitřní. Úřednické ptidepe bují i dnes. Gayovo a Brechtovo téma domyslel Havel v Žebrácké opeře k dokonalosti. Dotáhl zejména sarkasmy o provázanosti zločineckého podsvětí s policií, a tedy se státní mocí.

Jeho Peachum i Macheath (u Brechta Meckie Kudla), konkurenti ve světě zločinu, ale i Polly, Lucy, Jenny nebo velký hýbatel, správce věznice Lockit, později u Bertolta šéf londýnské policie Tygr-Brown - to je soukolí, v němž se stírá rozdíl mezi udavači a udávanými, neboť se těmi i oněmi stávají všichni. K vlastnímu prospěchu, k potření protivníka, k uzurpaci moci.

Nad Gaye (1728) i Brechta (přesně o dvě století později) vystavěl Havel (1972) dialogy v kombinaci obrazného jazyka strojené vznešenosti kýčových milostných obrázků z červené knihovny, dnes spíše oblíbených telenovel (Macheath, Polly, Jenny), na druhé straně pak strohosti policejních protokolů a vázacích aktů (Lockit, Biřicové, Peachum).

Krob jemným zdůrazněním přirozeného projevu neprofesionálních herců Divadla na tahu, posílených tentokrát členy souboru karlovarského divadla, docela rozprášeného magistrátem, je nepřekonatelným mistrem interpretace Havlových inscenací. Nová Žebrácká opera není muzeálním kouskem. Oko nezůstane suché, ale kdesi v kříži při ní mrazí.

Ti co neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp, víme podle jedné z Havlových replik. A podle jiné: Nejlepší zločinci se rodí z bojovníků proti zločinnosti.