Z vašich předchozích knížek je víc než zřejmé, jak důležitou lokalitou jsou pro vás pražské Nusle, kde žijete. Je tomu tak i v románu Kilián, který na podzim vydává brněnský Petrov?

Ne zcela. Kilián se odehrává na rozhraní Vinohrad a Nuslí. A taky v Brazílii, kde sice hlavní hrdina nikdy nebyl, ale zase o ní umí poutavě vyprávět. Převážně ženám, které mu dychtivě naslouchají, a pak - no, obvykle jdou domů. To se děje až do doby, kdy padne na holku, co zná Brazílii jako svý boty. Ale vy jste se spíš ptal, zda mě Nusle inspirujou, že? Popravdě, jsem jimi fascinován. Je to místo protikladů. Nikde jinde se v Praze tak živelně a nesmlouvavě nesetkává proletariát (pětiletková zástavba ve spodní části Pankráce), honorace (vily pod vozovnou) a naprostý plebs (my, co žijeme v okolí Náměstí bratří Synků). A pak chodil sem Hašek, nahoře popravili K. H. Franka a Miladu Horákovou, jednou tudy projížděl prezident Havel... Nusle jsou divoká čtvrť.

A kdo je to Kilián a kam se s ním čtenáři vydají, co zajímavého s ním prožijí?

Kilián je - slovy Jiřího Suchého - "chlápek, kterej zdrhá, když holky baletí, ví, jak si vlasy trhá, ten, co jim naletí..." On má všechny ty dobré věci, které s dorůstáním ztrácíme: jistou naivitu, bezbřehou a neovladatelnou fantazii, nedbalou eleganci, je to gentleman, co pořád vlastní velký sny. A umí je zatraceně dobře používat. A na rozdíl od nás, obyčejnejch smrtelníků, neprohrává, protože o nic nehraje. On si užívá. A to mu závidím. Takže prožívat s ním čtenáři budou všechno, kromě nudy. Teda - neskromně doufám.

Vy jste jedním z kmenových autorů nakladatelství Petrov, proč jste svoji předchozí knížku Žena se nedá loupat jako banán vydal u jiného nakladatele, pražské firmy Plot?

Kvůli distribuci. Pokud si uvědomíte, že na stovku českých knihkupectví připadá zhruba jedno, kde jsem kdesi zasut v regálech... Nezdálo se mi to prostě mnoho. Zkusil jsem to prolomit a to se kupodivu nepovedlo. Jedni totiž prodávaj uměleckou literaturku, druzí chtěj zase velký knížky, ty malý jim ukradnou, a všichni dohromady chtěj prachy. Asi usoudili, že moje firma je nepřinese, tak náklad vyautovali. V pořádku. Co si mám co vyskakovat, že?

Co vás vůbec přimělo k parodii na brakovou literaturu, kterou knížka Žena se nedá loupat jako banán je?

Vidíte a já celou dobu myslel, že píšu férovej brak... Mám béčka rád. Ne pitomosti, ale férový béčka. Rychlý, dobře odvedený čtení. Myslím, že to máme v krvi všichni. Ten, kdo je normální, nemohl přece v deseti letech číst Kafku, nebo Dostojevskýho.

Zato Vinnetou, Rahan, Nick Carter, knížky, kde se střílelo a svištěly horký gumy a počítaly se dolary - to frčelo. A já to mám rád do dneška: "Vaše břicho je dost velký, abych v něm schoval celej zásobník ze svý devítky, Wufangu!"

Letos je vám pětatřicet. Počítám-li v to i tituly, které jste vydal ve vlastním Krásném nakladatelství, máte na svém kontě víc než patnáct knih. Není to trochu grafomanie?

Z vaší otázky cítím jistou nedůvěru v kvalitu mých knih! Takže už jenom kvůli vám: Není. Drze a frajersky tady prohlásím, že firma Vaněk-Úvalský nikdy nedodala na pulty blbý a laciný zboží. No a z těch patnácti knížek se stejně prodávalo tak sedm, osm věcí. To už je společensky v normě, ne?