Se škatulkováním je vždycky problém. Spolehlivé definice "artfilmu" a "nezávislého filmu" neexistují. Každý vám s jistotou řekne, že HARRY POTTER nebo PÁN PRSTENŮ nejsou nezávislé artfilmy, ale málokdo vám dokáže definovat proč. Protože jsou v nich počítačové triky? Ty jsou i v nezávislém artfilmu "2046". Protože je platila velká studia a ne nezávislý režisér z vlastní kapsy? Všechny STAR WARS platil nezávislý režisér z vlastní kapsy... Ať to beru z které stránky chci, nezávisle artfilmy jsou většinou filmy, které málo stály a vidí je relativně málo diváků. A málo vydělají. A nevybuchují v nich mozky. Pokud nejsou od Cronenberga...

Nezávislé artfilmy se také většinou dobře identifikují podle svých amerických trailerů, protože v nich hluboký hlas říká "From the acclaimed director..." a "Critics are calling it the best....".

Ale zpět z Ameriky na Mostecko, k filmu Bohdana Slámy ŠTĚSTÍ.

Film s názvem ŠTĚSTÍ u nás už před pár lety šel. Byl to americký film o hodně úchylných "normálních lidičkách", kteří žijí své malé nešťastné životy. České ŠTĚSTÍ s ním má společnou nejen ironii názvu. I v něm jde o partu lidí, kteří jsou naprosto na dně po všech stránkách (nikdy v životě bych se nechtěl ocitnout na místě kohokoliv z nich), takže jim občasný závan něčeho trochu normálního může připadat jako štěstí. Ale moc často se těch závanů nedočkají.

Moničin (Tatiana Vilhelmová) přítel odjel pracovat do USA a ona se musí starat o dvě malé děti své nezodpovědné a psychicky labilní kamarádky Dáši (Aňa Geislerová). Tedy vlastně nemusí, ale stará se, protože jí to připadá správné. Občas jí v tom vypomáhá kamarád Toník (Pavel Liška), který Moniku s přestávkami osudově miluje a bydlí v rozpadlém domě se svou tetou. Když se Monice naskytne příležitost letět za milým do USA, rozhodne se místo toho hodit většinu svých jistot za hlavu a starat se spolu s Tondou o děti Dáši (která je mezitím konečně uklizena na psychiatrii, kam patří). A rozhodně to neudělala proto, že by snad Tondu milovala. Aspoň zatím ne...

Nevím, nakolik odpovídají postavy z tohoto filmu průměrným obyvatelům Mostecka a exteriéry tohoto filmu skutečným mosteckým exteriérům. Ale odnesl jsem si z něj odhodlání, že nikdy v životě nechci žít v Mostě. Což znamená, že na mě film ŠTĚSTÍ opravdu zapůsobil.

Znamená to také, že mé pohrdání většinou současných českých filmů je oprávněné a že to není jenom nějaká póza a automatická nenávist ke všemu českému. Ve skutečnosti je to asi opravdu tak, že většina českých režisérů (případně producentů) prostě neumí natáčet filmy! Protože přesně ti samí herci, jejichž pitvoření jsem nesnášel v jiných českých filmech, jsou ve ŠTĚSTÍ skvělí a zoufalství jejich existence je neuvěřitelně působivé (stejně jako krátké chvilky, kdy zoufalství mizí). A to zdaleka nemluvím jen o hlavní třech představitelích!

Zpočátku jsem čekal nějakou další "hřejivou hořkou komedii" a tudíž mi chvíli trvalo, než jsem se naladil na správnou bohdanoslámovskou vlnu deprese. A pak už jsem se vezl. ŠTĚSTÍ zřejmě nebylo moc drahým filmem a často působí téměř dokumentárním dojmem. Ale ukazuje se (znovu a znovu), že dobrý film nemusí být drahý a nemusí mít bůhvíjak překombinovaný scénář s tucty divných postaviček. Tenhle film je život (byť naštěstí jiný život, než ten můj) a jeho divné postavičky jsou lidé. Jsme to my.

Jedna výtka: Jako autor hudby je uveden Leonid Soybelman (pseudonym???), ale ve ŠTĚSTÍ se "filmová hudba" v klasickém smyslu slova nevyskytuje, jen několik písniček. Ta, která zazní při závěrečných titulcích, je zpívaná anglicky s hrozným akcentem, takže "you can't" v ní zní jako "you cunt" a je to buď nějaký až příliš sofistikovaný humor nebo jedna z mála ne úplně podařených věcí v tomto filmu.

Nechce se mi napsat, že ŠTĚSTÍ je artfilm (protože co by pak bylo NECHOĎ KLEPAT NA DVEŘE?), ale komerční film to rozhodně není. Jeho hvězdné obsazení a země vzniku možná naženou pár diváků do kina, ale nedokážu si představit, že by si širší divácká veřejnost navzájem sdělovala: "Tak jsme byli s Marií včera na bomba filmu ŠTĚSTÍ, měli jsme z toho potom tři hodiny suprovou depresi, jděte na to určitě taky a vezměte děti". Což je mi celkem dost líto, protože nevím, jestli nějaké ty ceny, které ŠTĚSTÍ nepochybně sklidí, budou stačit k tomu, aby Bohdan Sláma ještě něco natočil.

Také NECHOĎ KLEPAT NA DVEŘE (DON'T COME KNOCKING) je nezávislý artfilm. V tomto případě je to zcela bez debaty, protože ho natočil Wim Wenderse a cokoliv od Wima Wenderse je automaticky nezávislý artfilm, i kdyby to produkoval Michael Bay a stálo to 100 milionů (pak by to byl "odvážný výsměch komerčním brakům").

Jde o příběh herce (Sam Shepard, také autor scénáře), který už je celkem starý, najednou si uvědomí, že promarnil život, uteče z natáčení a vydá se hledat a poznat rodinu, se kterou se několik desetiletí neviděl. Přesněji řečeno, vydá se hledat svou matku a od té se dozví, že má rodinu, o které dosud nic netušil.

Kdybych chtěl natáčet nezávisý artfilm, měl bych dodržet jistá klišé, která do něj patří (a díky kterým se i ty artfilmy začínají nějak podobat jeden druhému). Typická "nezávislá klišé" v NECHOĎ KLEPAT NA DVEŘE jsou například:

  • Hraje v něm velmi stará herečka, o které pouze sofistikovaní filmoví experti vědí, že kdysi hodně dávno hrávala krasavici ve slavných filmech.
  • Na soundtracku hraje většinou jeden člověk na kytaru, občas k tomu zpívá unaveným hlasem.
  • Film cituje něco populárního, ale takovým způsobem, aby se to nedalo brát vážně (westerny).
  • Někdo s sebou všude nosí urnu se svým mrtvým rodičem.
  • Někdo se naštve a začne vyhazovat z okna svého bytu všechno, co mu přijde pod ruku.
  • Záběr, kombinující zoom a jízdu kamery (nazývaný mezi filmaři "Vertigo"), který nejprve použil Hitchcock ve VERTIGU, pak Spielberg v ČELISTECH a desítky dalších. Ovšem natočený úmyslně špatně (aspoň doufám, že úmyslně!)
  • Záběr, kdy někdo sedí, kouká do dáli, kamera se pomalu pohybuje a hraje k tomu pomalá hudba. (Takhle vlastně vypadá asi 20% filmu.)

Je zajímavé srovnávat tempo komerčních filmů s tempem NECHOĎ KLEPAT NA DVEŘE. V komerčním filmu jsou rychlejší pasáže, kdy něco vybuchuje, někdo se s někým hádá, někdo někam běží, někdo tancuje a zpívá. A pomalejší pasáže, kdy někdo s někým tiše mluví nebo někdo jde po ulici a přemýšlí.

Ve Wendersově filmu je to posunuto o stupeň dolů. Rychlejší pasáže jsou ty, kdy někdo s někým tiše mluví nebo jde po ulici a přemýšlí. Pomalejší pasáže jsou ty, kdy někdo sedí, mlčí a kouká do prázdna. Divák v tu chvíli má pravděpodobně přemýšlet, co se asi hrdinovi honí hlavou, a na základě toho si generovat ve vlastní hlavě nějaké originální emoce. A to nemyslím jako výsměch. Jistí diváci jistě dávají přednost tomuto tempu před honičkami.

Když jsem se začal kdysi zajímat o filmy, nebylo to kvůli nezávislým artfilmům. Přesto se i mezi nimi najdou filmy, které se mi líbí a neusínám při nich. Například ŠTĚSTÍ (shodou okolností obě ŠTĚSTÍ, to české i to americké). NECHOĎ KLEPAT NA DVEŘE patří mezi ty, které mě nechaly zcela chladným, případně mě uspávají. A ten kovboj navíc ani nebyl gay!

Už před lety totiž Cartman v South Parku tvrdil, že "všechny nezávislé filmy jsou o tom, jak teplí kovbojové jedí pudink". Zlatá slova. Letošní festival v Benátkách vyhrál film o gay kovbojích. Zatím se mi nepodařilo zjistit, kolik se v něm sní pudinku.

Ve zkratce...

Skladatel Danny Elfman se rozešel se svým druhým nejoblíbenějším režisérem Samem Raimim a nebývale otevřeně a veřejně se o tom rozhovořil. Stojí za zmínku, že Elfman se kdysi dočasně rozešel i se svým prvním nejoblíbenějším skladatelem Timem Burtonem (proto neskládal hudbu k EDU WOODOVI).

Když už jsme u Dannyho Elfmana, rychle klik sem.

V Japonsku za pár dní vychází na DVD pokračování filmu FINAL FANTASY (tentokrát inspirované sedmým, nejlepším pokračováním hry). Ovšem modří vědí už teď, kde ho sehnat.

Několik (hodně) málo známých faktů o Vinu Dieselovi.