Taky si představujete ty billboardy u dálnice? Aspoň jeden hořčák do vlády! A do senátu dva!

Přestože mám skautskou zkoušku ze znalosti hub, byl jsem dokonce ochoten vyrazit do smrčin s odbornou literaturou, jinak bych byl ohrožen mykologickým absťákem. Jdete-li do lesa s plánem brát vše, co je jedlé, pak jde o zoufalý čin podobný skoku z Nuselského mostu. Bohudíky jsem pohrdl tradičním Smotlachou a místo toho jsem si vzal jakousi přeloženou encyklopedii se spoustou fotografií. Když jsem zjistil, že tři druhy hub naší rodinou tradičně sbírané jsou v této publikaci označeny jako jedovaté, uvědomil jsem si marnost svého počínání. Když nerostou, tak nerostou.

Nakonec jsem to vyřešil úplně jednoduše. Na Mezinárodním bienále současného umění v Národní galerii, v sekci Bez důvodu - Český obraz dnes, visí diptych Pavla Šmída s geniálním názvem Nemocný les. Na plátnech je zobrazeno něco jako sněm hub, dav hub, synod hub - hřiby vedle holubinek, ryzce vedle lišek, všude samé houby. Strávil jsem před tím namalovaným houbařským rájem jedno odpoledne. Kdybych měl podnikatelského ducha, oslovil bych malíře, vytiskl tisíce reprodukcí Nemocného lesa a prodával je pak v houbařských oblastech všem neuspokojeným hledačům. Ještě do poloviny srpna to vypadalo na pěkný mykologický průšvih. Jenže pak se Matka příroda slitovala: začaly růst.

www.galerieholec.cz/

Díky internetu jsem si autora Nemocného lesa trochu prolustroval. Na výše uvedené adrese jsem našel jeho text Lesní démon. Potěšil mě, i já mám občas touhu sundat ze sebe civilizaci a utéci do lesa jako ten muž v luxusním obleku. V běhu si nastrkal do úst hrst smrkových větviček. Běžel dál, ale zpomaloval, jak mu docházel dech. Až se zastavil docela. Nabral hrst lesní hlíny a jehličí. Drolil je nad hlavou a nechal je padat na hlavu a na celé tělo. Novou hrstí si poprášil zbytek těla. Po této "sprše" se znovu rozběhl k nejbližšímu smrku, utrhl dva jeho čerstvé výhonky a strčil si je do uší. Zběsile se rozhlížel, až konečně našel, co hledal. Potěžkal silnou suchou větev s chvostem zvadlého listí. Chvíli si mlčky prohlížel její konec. Pak se k ní otočil, lehce se skrčil a druhou rukou se ji snažil zavést do konečníku. Větev se ohnula a svou pružností sama pomáhala zasunout se mu do zadku. Bylo dokonáno. Opatrně se pohnul a lehce vykročil. Došel k silnému buku a stoupl si vedle něj. Sehnul se, větev držela dobře. Nahmatal dvě šišky a vsunul si je mezi palce u nohou. Ještě sehnutý vytrhl drn, roztrhl jej na dva kusy a už vztyčený si je vsunul do podpaždí, odkud trčely jako mořské chaluhy.

Literatuře neholdujícím čtenářům pak jako náplast nabízím adresy: www.nahouby.cz, případně www.nahuby.sk