Co mají společné? Oba ve svém oboru dosáhli úspěchu a oba novinkami dokazují, že není třeba držet se pouze vyzkoušeného. Povolují si uzdy, radují se z tvůrčí svobody a postavit je vedle sebe, smáli by se oba stejně hurónsky.

Claptonovy výlety

Plných pět let jsme museli čekat na čerstvé studiové album Brita Claptona s úplně novými písničkami. Počin Back Home jich přináší tucet a bát se, že by mezi nimi mohla být nějaká kazová nebo trochu nepovedená, se nelze už jenom vzhledem k dlouhému půstu, který si umělec dopřál.

Nadechl se a pookřál: byť písničky striktně vycházejí z rhythm"n"blues šedesátkového střihu a Clapton je bezelstně posílá i do svého hlasu, stylově se nezadrhl. Vedle bluesových jistot (nádherná je táhlá Love Don"t Love Nobody) se pohupuje v bocích v rytmu reggae a tváří se, jako by od kolébky nehrál nic jiného. Umí prožít sentimentální popovou skladbu (Love Comes To Everyone) a samozřejmě napříč všemi styly neopouští to, čemu se v Evropě prostě říká "rock".

U umělce Claptonova formátu není širší žánrový záběr na škodu. Díky tomu, že se nemazlil pouze s blues, deska pospíchá kupředu, stále se na ní cosi děje a přitom se (velmi rozumně) netváří jako progresívní paskvil.

Clapton se navíc dobře pojistil. Do studia jej přišli podpořit znamenití hudebníci a produkce se ujal "starý známý" Simon Climie, s nímž napsal pět písní. Třešničkami na povedeném dortu jsou skladby Love Comes To Everyone od zesnulého kytaristy The Beatles George Harrisona, Love Don't Love Nobody od The Spinners či interpretace písně Stevieho Wondera a Syretty Wright I"m Going Left.

Spokojený starý vlk vydal skromné, přitom jisté album. V jeho diskografii patří sice "jen" k těm mírně nadprůměrným, nicméně nezapomeňme, že povšechně je nadprůměrná.

Davidovo album babičce

Loni zesnulé babičce Lily Loftusové je věnovaná třetí deska jiného Brita, čtyřiadvacetiletého Craiga Davida. Možná i to způsobilo, že The Story Goes je po textové (a tedy myšlenkové) stránce nesporně nejhloubavější ze všech.

Přitom o vokalistově dosavadním úspěchu nelze pochybovat. Celosvětově prodal více než třináct miliónů desek, je představitelem moderní podoby r"n"b, které kloubí s tzv. rádiovým popem. Pravda, je to trochu podbízivé, asi ne moc upřímné, ale funguje to. Tím spíš, když se písničky opravdu povedou a mají v sobě onen těžko popsatelný hitový potenciál. Craig David to novinářům zkoušel teoreticky přiblížit již ve svých devatenácti letech, kdy vydal debutové album.

Jeho třetí deska je rozhodně lepší než předchůdkyně Slicker Than Your Average (2002), neboť je po oné hitové stránce jiskřivější. Nedosahuje ale kvalit debutu Born To Do It z roku 2000, který dal světu hitparádové trháky Walking Away, 7 Days nebo Fill Me In.

Prvních pět skladeb slibuje lepší příští. Jsou vyrovnané, svižné, mají atmosféru tvůrčí dílny, ve které r"n"b není pouze hloupnutí s přebujelými zákrutami vokální stezky. Potom ale ztrácí jiskru, teplota povážlivě klesne a v samotném závěru už je to jenom odvar toho dobrého, co je na začátku.

Jenže ať je to jak chce, těch prvních pět skladeb Craigu Davidovi vystačí na okupování hitparád dobrý rok.

Eric Clapton na své desce nazpíval písničku George Harrisona z The Beatles, Craig David své album věnuje zesnulé babičce.

Eric Clapton: Back Home

Warner Music, 60:15

Craig David: The Story Goes

Warner Music, 53:05