Alison je také suverénní vokalistka, vždyť i tentokrát patří jejímu hlasovému projevu ta část alba, které se říká klíčová. Povytáhla svůj hlas ven z uplakaných neútulných barů a tlačí se do kabaretu. Není to tam s tou útulností o moc lepší, ale nové skladby jsou přece jen veselejší, přitom zadumané, tematicky o vztazích jako o jakkoli zpracovatelném příběhu. Hudebně se Goldfrapp dostali do sedmdesátých let. Připomínají skupinu T. Rex, přesněji jejich vokalistu Marca Bolana. Deska má dobrou dramaturgii, je mnohem barevnější než počiny předešlé, a vrstevnatější. Navíc už nevtahuje do nostalgie, ale do posluchačovy duše vhání především pozitivní pocit (ačkoli texty jím příliš nehýří).

Goldfrapp si zachovali image alternativní kapely. S nablýskaným popem pouze koketují - důležitější pro ně je, aby jej shodili, protože písnička by měla mít především náladu. Tady nejde o melodii, ta je druhořadá. Ačkoli, když se povede (Ooh La La, Fly Me Away, Koko)...

"Je to taková glamová fantazie," říká zpěvačka Alison a naráží na glam rock z první poloviny sedmdesátých let. "Už dlouho mě zajímají pestré vokální linky ve stylu sedmdesátek. Marc Bolan to tak dělal, podobně jako Marlene Dietrichová -sexy, nostalgická, tajemná."

Není divu, že koncerty Goldfrapp bývají spojeny s pozoruhodnou podívanou. Vedle tandemu se na pódiu objevují herci, tanečníci a jiní eskamotéři. Trochu kabaret: podívaná, kterou kapela v podstatě dostala i na nové cédéčko.

"Nádhera, ale mrzí mě, že musím být čelem k divákům. Kvůli tomu nevidím, jak za mnou herci létají a co dělají," přiznává Alison.

Goldfrapp: Supernature
EMI, 43:10