Hrdinové Iriny Děněžkinové, ať je jim sedmnáct nebo jednadvacet, ať je to Sergej, Saška nebo Maška, neřeší existenciální problémy, mají peníze, na škole se pořád drží a o rodičích skoro nevědí. Jejich zásadní otázky se točí kolem MTV, piercingu, sexu a hlavně kolem toho, kde se večer pořádně nadrátovat.

Knížku Dej mi! tvoří jedenáct povídek. Většina z nich se odehrává v prostředí vysokoškolského undergroundu, jen dvě se tematicky liší (ve své syrovosti, až morbidnosti jsou snad ještě provokativnější). V povídce Valeročka líčí Děněžkinová zcela bezútěšný obraz jednoho podnikového letního tábora. Děti dobře situovaných rodičů se tu opíjejí, brutálně řežou, přicházejí o panenství a tomu všemu bezmocně přihlíží profesně vyhořelá vychovatelka. V povídce Vasja (bezkonkurenčně nejdekadentnější) pak Děněžkinová nechá na velkoměstském sídlišti ožít "zelené chlápky", kteří přepadají bezdomovce a stařeny, načež se jimi cpou.

Irina Děněžkinová, studentka žurnalistiky v Jekatěrinburgu, přibližuje svět svých vrstevníků (zajímavé, jak se neliší, až na množství zkonzumované vodky a šašliků, od světa západních teenagerů). Její povídkyreportáže se přesně soustřeďují na to, co bude zajímat a šokovat. Nevysvětluje, nehledá příčiny, nic neřeší. Píše ostře, autenticky, drsným jazykem drsné mládeže.

"Světku napadlo, že by radši dala Olegovi. No, ale Oleg na ni peče. Dokonce i kdyby byl úplně na drát, nechtěl by s ní nic mít. Světka si vzpomněla, jak mu během party řekla, že ho miluje, a on se na ni podíval jako na krávu a odešel do kuchyně. Seděl na tom samém místě a kouřil. Potom se k nim přidala ještě Julka Muchinová, její kamarádka, a Světka se nadrala a všichni kluci se na ní vystřídali. Ale má, co chtěla. No, a stejně je to fuk..."

Ploché postavy snižují dojem

Rusista Libor Dvořák v doslovu ke knize poznamenává, že s Děněžkinovou k nám přichází nový typ ruské prózy. Ta má samozřejmě obdobu v jiných národních literaturách, v některých dokonce dlouhou tradici. Posledním, který se svou undergroundovou, "heroinovou" tvorbou sklidil celosvětový komerční úspěch, byl Irvine Welsh, autor Trainspottingu nebo povídkového souboru Acid House. Z domácí literatury může zase Děněžkinovou v lecčems (jazyk, syrovost, celková bezvýchodnost) připomenout Pelcovu kultovní prvotinu z 80. let ...a bude hůř. Ovšem právě na podobných srovnáních se ukazuje, jak jsou postavy ze sbírky Dej mi! ploché, jak se nám ukazují ve stále podobných situacích. Uzavřeny do bubliny svého světa nejsou konfrontovány s žádným systémem, ani školním, ani politickým, ani rodičovským.

To samozřejmě čtivost ani příslib literárního šoku z východu nijak nesnižuje, spíš naopak.

Uznání zaslouží překladatelka Barbora Gregorová, která dokonale ovládá češtinu současných mladých, slang z oblasti počítačů, módy, zábavy i běžné komunikace (kolik jen synonym použila pro slovo opít se) a zachovala knížce pro ni nesmírně důležitou živost a autenticitu.

Irina Děněžkinová: Dej mi!
Překlad Barbora Gregorová, Ikar, 160 stran