Jak autor přiznává v rozhovorech, nejde v tomto případě o poezii v tradičním slova smyslu, ale o "prózu v poezii", která členění do veršů volí pouze z důvodu rytmizace promluvy. Ani za lákavým podtitulem nehledejme nějaké šťavnaté libertinské eskapády: Vaněk sice píše o dvaasedmdesáti ženách, s nimiž se ústřední postava knihy a zároveň autorovo alter ego Ferdinand Havel nějakým způsobem potkal mezi roky 1990 a 2003, nicméně jen některé z těchto žen autor vtáhl do svých intimních magnetických polí.

Vedle ženy, která "vždycky / když jsme se pomilovali / vykřikla: / - Hygiena! / a utekla do koupelny", v knize najdeme příběh ženy, "která se mi při odvodu koukla do zadku", ženy, která tvrdí, že jsem zahořklý debil", anebo také prosté "holky z činžáků odnaproti".

Vaňkova kniha je psaná nadmíru lehkým a optimistickým perem, a to v dobrém i ve zlém. Jeho příběhy mají spád a většinou humornou gradaci završenou pointou - dobře se čtou, a ještě lépe se poslouchají. Nicméně na těch sto sedmdesáti stránkách autor jen zřídkakdy dokáže odloupnout svrchní vrstvu reality a nabídnout něco víc než na okamžik rozzářenou lidskou obyčejnost a tisíckrát a jednou zažitou denní šeď: lásky a rozchody, problémy s bytem, problémy s prací, problémy mladého spisovatele s vlastní realizací. Po padesáté stránce je to monotónní, po sté už nudné.

Ženy Havel Hygiena jsou knihou-hamburgerem: literárním fast foodem tak trochu vieweghovského typu, u něhož je nejzajímavější podnos, na kterém jídlo servírují. V případě Bohuslava Vaňka-Úvalského to jsou vtipné parafráze prvorepublikových reklam, které jeho knihu oživují a do značné míry přispívají k tomu, že čtenář neodloží tento svazek někde v půli.

Bohuslav Vaněk-Úvalský: Ženy Havel Hygiena, Petrov, 172 str.