Hlavní obsah

Alena Müllerová: Nerada píšu do šuplíku

Právo, Lucie Jandová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Být básníkem bývalo znakem výlučnosti, psát verše v rychlém dnešku může naopak vypadat jako pošetilost. Zdá se však, že zájem o poezii prožívá renesanci. Své o tom ví kreativní producentka České televize Alena Müllerová, která nedávno vydala úspěšnou sbírku básní Nedělní chvilka fejsbukové poezie. „Nerada píšu do šuplíku,“ tvrdí.

Foto: archiv Aleny Müllerové

Režisérka Helena Třeštíková s Alenou Müllerovou

Článek

Hravost, humor, nadhled, smysl pro detail i sarkasmus. Dráždivá směs z pera Aleny Müllerové vytvořila koktejl veršů, který čtenář radostně vysrkne.

„Původně jsem se vůbec nechtěla věnovat filmu a televizi, chtěla jsem psát,“ vysvětluje sedmapadesátiletá producentka, která stála například u zrodu nadace Film a sociologie a na televizní obrazovky se jí podařilo přivést mnoho pořadů, například: Cestománie, Uvolněte se, prosím, Manželské etudy, Čtyři v tom, Děti úplňku, King Skate, Život podle Václava Havla, seriál Život je ples.

Nyní připravuje celovečerní film podle knihy Radky Třeštíkové Bábovky, film Pražské orgie v režii Ireny Pavláskové, detektivní seriál podle knih Michaely Klevisové Kroky vraha či minisérii Anatomie zrady – Emanuel Moravec.

Hezké, ale trochu naivní

S veršíky začala už jako malá holka. Přišlo jaro, už je tady, slunce svítí do zahrady. Zahrada je celá bílá, dokonce i růžová, takhle krásně rozkvetla, než jí včela oblétla, zarecituje svou úplně první básničku z jara 1968. Když ji napsala, bylo jí šest a do první třídy se teprve chystala. To už knížky milovala, a když si jich jako vítězka jedné z literárních soutěží, které pravidelně obesílala, domů odnášela plnou náruč, byla v sedmém nebi. A taky tehdy, když její básničky coby vítězky Strážnice Marušky Kudeříkové recitoval Petr Kostka. Tehdy byla dívka a on známý herec. Netušila, že se jednou budou profesně potkávat.

Foto: Irena Zlámalová

Alena Müllerová

Když jí bylo čtrnáct, poslala své básničky do dětského časopisu Mateřídouška. „Dopis jsem napsala na stroji a redaktorka netušila, že autorkou je malá holka. Vaše básničky jsou moc hezké, ale trochu naivní. Přesto některé z nich otiskneme, odepsala mi ta dobrá duše,“ vzpomíná Müllerová. S prvními láskami byla rozjásanost jejích zatím pravidelných hrubínovských veršů nahrazena dramatičtějším veršem volným.

Po přijetí na FAMU a následné aktivní práci pro film a televizi zůstalo na čas poezii vyhrazeno jen několik polic v domácí knihovně: Sylvie Plathová, básnířka se smutným osudem, srdci blízká Emily Dickinson, prokletí básníci, Rimbaud třeba, pro ni zůstaly pevnou spojkou se světem poezie.

„Maminka mi četla poezii i místo pohádek, strašila mě Kyticí a Svatební košilí. Četla mi Vrchlického, dodnes umím některé jeho verše zpaměti. Později jsem je i já recitovala svému synovi Jáchymovi. Mého oblíbeného Ferlinghettiho jsem dokonce potkala osobně v jednom beatnickém klubu v San Francisku. Bylo mu osmdesát pět, četl své básně, měl brýle s červenými obroučkami a vypadal výborně.“

Nostalgie i ironie

Když se po roce 2000 začal rozjíždět ve větší míře internet, Alena Müllerová začala na různé literární servery umísťovat své starší básničky. A měly ohlas. Odtud byl už jen krůček k tomu, aby své virtuální přátele na facebookové síti každou neděli obdarovala novou básní. „Byla v tom dílem nostalgie, dílem ironie. Nad známou televizní Nedělní chvilkou poezie se možná někdo pousmál, ale poezii připomínala pravidelně. Kdo si teď ve shonu dnešní doby na verše vzpomene? Tak jsem je začala předkládat pravidelně a postupně se z toho stala tradice. Když jsem měla volnou chvilku, začala jsem je i znovu psát. Na poezii se člověk musí naladit, ta se nedá vymyslet. Nebo aspoň já to neumím. Napadne mě a buď je rým hned hotový, nebo je naopak dlouho cizeluji. Třeba i v mobilu, když mám volnou chvilku.“

Foto: Galén

Obal knihy

,Proč to nevydáš?’ podivil se její kamarád Jan Burian a začal jednat. „Když mi sehnal nakladatele i editora, nemohla jsem odolat. Kromě toho nerada píšu do šuplíku“. Útlou knížku básniček doplnila drobnými vtipnými historkami ze svých častých cest taxíkem. „Taxikáři potkávají mnoho lidí a jsou to lidoví filozofové,“ vysvětluje Alena Müllerová, proč svou pozornost věnovala právě jim.

Hned na křtu její modrobílé knížky zaznělo několik veršů zhudebněných. Tři použil jako text k písni Jan Burian, jednu převedl do tónů Jiří Suchý. „Jeho poetiku obdivuji již dlouho. Těch několik rad, které mi dal, mým veršům rozhodně prospěly,“ tvrdí autorka. O její verše již projevilo zájem několik dalších muzikantů a tak kdoví? Možná si je brzy poslechneme jako texty písní na nějakém hudebním d CD.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám