Vaše povídka pro Duhu Divoši zachycuje cestovatele časem, vědeckou výpravu z doby neradostné budoucnosti, která se vrací do minulosti. Proč jste téma divočiny uchopil právě takto, dystopicky?

Tím rozhodujícím tématem v mé povídce není divočina ve smyslu lesů, vod a strání, ale divočina člověka, lidská kultura. Když mluvíme o divočině, často si neuvědomujeme, jak je i ona léta letoucí exploatovaná člověkem a jenom občas je jí ponechána možnost přirozeně růst.

Vliv člověka na přírodní svět je dlouhodobě zcela zásadní, i naše současné lesy jsou většinou vysázené lidmi a už staří Egypťané řešili něco jako environmentální krize. Po celé dějiny lidstva se člověk chová pořád stejně, myslí sám na sebe a nedohlédne dál než na svůj nos. A vážně pochybuju, že se z toho někdy dokážeme vyhrabat a budeme zacházet s přírodou – s tím základem, který je nám poskytnut – tak, aby byla prospěšná pro všechno živé na planetě.

V rozhovoru pro Salon Práva jste prohlásil, že dějiny lidstva chápete jako jednu civilizaci od doby, kdy vznikla města, až dodneška a že se základní charakter této civilizace včetně jejích nemocí za ten dlouhý čas nijak nezměnil. Jak byste popsal hlavní nemoci lidské civilizace?

Myslím, že je to nejlépe vidět, když cestujete letadlem a za dobrého počasí pod sebou vidíte města, rozsvícené neuralgické body planety. Hlavně ta velká jsou projevem určité neurózy.

Člověk je složený ze dvou principů: zvíře a nepřirozené zvíře, jak napsal Vercors, tedy člověk opatřený duší. To zvíře v nás není osedláno duchovním člověkem, takže není šance, že by to mohlo dobře dopadnout. Člověk je na tom vlastně hůř než zvíře, které má alespoň svoje instinkty neporušené.

V tom rozhovoru jste také řekl, že vás vždycky bavil žánr sci-fi pracující s cestami do minulosti. Proč?

Jednak je to zcela soukromé, protože mám rád historii, jak jednotlivých národů, civilizací a kultur, tak i vlastní, rodinnou. Ale to nádherné na sci-fi v jejím zakladatelském období je, že autoři, kteří psali v zásadě vědeckou fantazii a měli erudici jako Isaac Asimov, aniž si to uvědomovali, psali mýty. Objevovat tento nový typ mýtu je pro mě na science fiction to nejkrásnější, a ostatně proto jsem taky napsal svoji románovou tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc – abych částečně odhalil mýtus svůj.

Kdybyste se mohl vrátit v čase a poradit něco našim předkům v jakémkoli období minulosti, co byste jim řekl?

Nic bych jim neradil, spíš bych radu hledal u nich. Dnešní člověk je tak neurotický, že mu ani Freud nepomůže. A lidé na začátku té neurózy měli alespoň větší cit odlišit v sobě to neurotické od zdravého.

Jak byste jako autor pracující s motivy science fiction odhadl budoucnost naší civilizace?

Myslím si, že pokud bude člověk ponechán sám sobě, vlastními silami se žádného rozumného přístupu k sobě, k přírodě a k životu vůbec není schopen dobrat. Věřím ale, že zlo, které pácháme sami na sobě i na planetě, nás koneckonců jednoho dne musí přesvědčit, že záchrana nepřijde od nás; záchrana musí přijít odjinud.

Může se vám hodit na Zboží.cz: