Hlavní obsah

GLOSA: Staré, nebo nové?

Právo, Martina Mertová

V patnáctém ročníku Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí letos zvítězilo sídlo architektonického ateliéru Ječmen v Olomouci-Chválkovicích.

Foto: Martina Mertová

Lukáš Blažek–Eva Blažková, sídlo ateliéru Ječmen v Olomouci-Chválkovicích.

Článek

Soutěž Klubu i sbírka jejích finalistů a vítězů si zaslouží obecnější zamyšlení.

K debatě o tom, čemu ještě pořád, anebo spíš ze setrvačnosti, říkáme veřejný zájem, značnou měrou přispívá Klub Za starou Prahu. Jeho šance ovlivnit výsledky takové debaty se však v jeho staleté historii nikdy nezdály tak malé.

Prohrává i přes velké úsilí o medializaci a vysvětlování, co ztrácíme, když si bouráme Kozákův dům na Václavském náměstí, liberecké hi-tech obchodní středisko Miroslava Masáka nebo in memoriam proslavený brutalistický Transgas.

Reprezentativní vzorek toho podstatného z naší hmotné historie se neřízeně zužuje. S logickým přispěním investorů, s méně logickým přispěním ministerstva kultury, potažmo památkové péče, které se v porevolučním běsnění nepodařilo s koncepcí ochrany památek moderní architektury hnout.

Přitom to, pro srovnání, byla paradoxně socialistická památková péče, která se oprostila od všech předsudků a vytipovala k ochraně významné příklady prvorepublikového funkcionalismu, tedy produktů doby, kterou jinde stíhala nemilosrdná kritika. Kam se ztratil onen nadhled ve svobodné společnosti?

Klub Za starou Prahu, vědom si nemohoucnosti paralyzované památkové péče, volí vlastní strategie. Neochotu ministerstva kultury a mnohdy i samotných památkářů prohlašovat mladší stavby za památky kompenzuje vlastními aktivitami. Ve svém věstníku publikuje jméno vítěze Ceny za novostavbu v historickém prostředí. Činí tak s trpělivou houževnatostí už patnáct let.

Rok co rok jeho členové v České republice hledají, nacházejí a posléze hodnotí a oceňují kvalitní příspěvky do debaty o „novém ve starém“. Takové počínání předvídavě zakládá výčet těch novostaveb, které alespoň v současných měřítkách nejlépe vyhovují nárokům takzvané kontextuální architektury, takové, která citlivě reaguje na okolní rostlou strukturu.

Takový preventivní přístup je prozíravý, protože všechno nové se jednou stane starým. Platí to tím spíš v dnešní spotřební přítomnosti.

Až se ono zestárlé nové bude jevit jako nepotřebné a snadno nahraditelné novým, budou další generace mít po čem sáhnout. Budou si moci nalistovat, co předchozí generace hodnotila kladně a co si tudíž zaslouží opatrnější zacházení.

Jak vítězové Ceny klubu Za starou Prahu vypadají? Mezi široké rozpětí kategorie kontextuálních staveb tu a tam vplula odvážnější realizace jako například novostavba Národní technické knihovny v roce 2007 nebo právě letos oceněná novostavba architektonického ateliéru ve venkovském předměstí Olomouce.

Spolek Za starou Prahu, ačkoliv utržil jizvy po prohraných bitvách, stále platí za respektované uskupení a jeho hlas má svou váhu. Bylo by krásné myslet si, že vítězové jeho ceny jednou budou požívat společenské (patrně nikoli památkové) ochrany právě proto, že na ně upozornili členové Klubu Za starou Prahu, poslední strážci veřejného zájmu.

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám