Písničkář Jakub Ondra: Napsal jsem píseň o tom, že bychom měli víc makat

Můj kamarád, který mě vyhecoval. Šli jsme po ulici v okolí pražské stanice metra Ládví a já měl na zádech kytaru, na kterou jsem pár let hrál. Nechal jsem se vyhecovat, zkusil jsem to a příjemně mě to překvapilo. Vydělal jsem si asi dvacet korun za relativně krátký čas. Řekl jsem si, že by to mohla být dobrá práce, jelikož muzika mě bavila odjakživa a takhle bych měl možnost si tím i vydělat.

Začal jsem s hraním na ulici a zjistil jsem, že se tím peníze opravdu dají vydělat. Pomalu jsem přestal chodit do školy, a když jsem tam byl, tak jsem nedával pozor. Nakonec jsem gymnázium dostudoval. Začal jsem současně hrát čím dál tím víc a také jsem začal jezdit s kytarou do jiných zemí.

První zemí, do níž jsem se vydal s kombem a kytarou, bylo Norsko. Poprvé jsem vyrazil do města Oslo. Nevzal jsem si s sebou žádné peníze, měl jsem koupený jen lístek na cestu tam. Musel jsem si vydělat na ubytování, na jídlo a cestu zpátky. Řekl jsem si, že je to skvělá věc. Zjistil jsem, že je možné vydělat si hudbou i mimo naši republiku.

Nebyl jsem plnoletý a maminka z toho příliš nadšená nebyla. Věděla, že dokud jsem nezačal s muzikou, byl jsem premiant se samými jedničkami. Muzika to obrátila vzhůru nohama. Najednou se z premianta stal člověk, který měl špatné známky.

Táta byl benevolentnější. Vždy mi říkal, ať si jdu za tím, co mě baví. Může to znít jako klišé, ale podpora od rodičů je důležitá. Pokud se nám dostává, jsme schopni využít svůj potenciál na maximum.

Začal jsem to tam objevovat před čtyřmi pěti lety. Poprvé jsem tam přijel a vydělal jsem hromadu peněz. Přijel jsem tam podruhé, chytili mě policajti a hromadu peněz jsem naopak prodělal. Byla to ale země, v níž byl potenciál vydělat, a vydělat hodně. Zároveň tam byli slušní lidé a velký klid. Navíc mě na tom místě vždy něco lákalo.

Teď tam jezdím i proto, že už to znám. Vím, kde je jaká policejní hlídka, a umím se jí vyhnout. Momentálně mám pronajatý byt v Bernu, v němž trávím hodně času. Jezdím si tam odpočinout a psát písničky.

Momentálně se mi líbí Balkán. Nedávno jsem byl s přítelkyní v Bělehradě a Sarajevu. Lidé tam žijí nespoutaným životem. Je to trochu jako cestování v čase. Ve chvíli, kdy člověk procestuje západní Evropu, je také hezké jet někam, kde je na ulici bordel, kde na sebe lidi řvou a kde je to obecně drsnější. Bavilo mě to tam.

Myslím, že jsem prošel mnoha etapami. Jako teenager jsem poslouchal Sum 41 nebo Green Day. Později mě začal bavit Tomáš Klus, poté jsem začal poslouchat také Kryštof. Dodnes si je rád poslechnu. Pokud cestuji, tak často poslouchám právě je.

Pamatuju si, že první písně jsem psal během svého studia v Nizozemsku, v Rotterdamu. Štvalo mě to tam, hodně tam pršelo a bylo to tam nehostinné. Zároveň tam byli odtažití lidé. O tom byly mé první písničky.

Byly to impulzy, které mi dávaly inspiraci pro psaní, v tu dobu byly negativní. Nicméně myslím, že jakýkoli silný impulz může být zhudebněn. Může to být i silně pozitivní impulz.

Zásadní je nějaký nápad, který si zapíšu. V první fázi je ještě dost primitivní. Pak si s ním pohrávám a následně se přesunu do studia, ideálně s někým, na koho jsem lidsky napojen. Pro mě je takovým člověkem Boris Carloff, se kterým jsem vytvořil písničku Space Sushi. Tam skladbu dodělávám a nahrávám.

S Borisem Carloffem nahráváme úplně novou píseň. Bude více akustická, nebude stylově jako Space Sushi. Moji fanoušci rozhodně nebudou zklamaní a mají se na co těšit. Měla by vyjít na začátku května. Nicméně může se to protáhnout, jelikož se jedná o kreativní proces. Nerad si dávám časové limity

Vzniklo to tak, že jsem šel se svým perkusionistou a kamarádem Štěpánem Krtičkou na jednu divokou párty. Dost jsem se tam zřídil. Přišel jsem pak domů a říkal si, že mi je dvacet čtyři let a dělám takové blbosti. Napadlo mě, že bych měl začít dělat něco smysluplného. Přemýšlel jsem o tom, že bych měl udělat něco, za co si za pět let poděkuju. Byl to pro mě silný moment. Odpíchnul jsem se a napsal píseň o tom, že bychom měli více makat. Space Sushi je metafora pro náš velký sen, který bychom si chtěli splnit.

Dozvěděli jsme se, že dva dny natáčení by stály tolik, kolik jsem si nemohl dovolit, a tak jsme to museli stihnout za jeden den. Po měsíci tvrdé práce ve Švýcarsku jsem přiletěl domů a čtyřiadvacet hodin v kuse jsme makali na klipu. Šel jsem za hranu svých fyzických i psychických možností. Ale vytyčený cíl jsme splnili.

Může se vám hodit na Zboží.cz: