Paul Dean: Svět by byl lepší, kdyby ženy dostaly větší slovo

Paul Dean se věnuje zejména krátkým filmům, reklamní branži, videoklipům nebo studentským filmovým projektům. V současné době dokončuje hodinový dokument o handicapovaných českých atletech a připravuje svůj první hraný film. Sám sebe vnímá stále jako začátečníka, a přestože vystudoval práva, raději pracuje na svém snu být režisérem.

Upřímně řečeno jsem o České republice nikdy nepřemýšlel. Psal se rok 2011, byl konec letní sezony a já jsem pracoval jako animátor v jednom z hotelů na ostrově Kos. Tam jsem se setkal s českou herečkou Hanou Baroňovou, spřátelili jsme se a já jsem se jí tehdy zmínil o svém snu být režisérem. Hana mě pozvala do Prahy, tak jsem se sbalil a jel.

Nebylo. Vstupoval jsem do jiného světa. Než jsem se postavil na vlastní nohy, pár měsíců jsem bydlel u Hany, která mi v začátcích ohromně pomohla. Tehdy jsem dokončoval scénář k filmu Červeň a díky ní jsem poznal herce Ondřeje Vetchého, Josefa Somra či Jana Kačera.

Od malička jsem tíhnul k uměleckým oborům a kreativitě, ale severní Anglie v roce 1980 nedávala ty šance jako dnes, kdy si každé dítě může založit youtube kanál. Kolem nás nebyly žádné herecké školy či kurzy, rodiče mě místo toho vzali v deseti letech na hodiny tance. Nikdo z naší rodiny neměl vysokoškolské vzdělání, většina skončila v šestnácti školu a šla do práce.

Proto rodiče tolik lpěli na tom, abychom já i bratr měli lepší vzdělání. Práva na Oxfordu jsem si vybral z části proto, že se všeobecně říkalo, že to je nemožné vystudovat, z části proto, že jsem měl pocit, že bych měl studovat něco, o čem jsem neměl povědomí. Mýlil jsem se úplně ve všem.

Byl jsem chytré dítě, ve škole mi šlo vše lehce. V šestnácti jsme se s bráchou – dvojčetem dostali do Mensy, o dva roky později jsme oba udělali národní testy z pěti úrovní. Aby se člověk dostal na většinu univerzit, potřebuje obvykle dvě úrovně. Brácha šel na Cambridge, já na Oxford. Bratr musel velmi tvrdě pracovat, aby byl dnes tam, kde je. Pro mne škola nebyla moc přínosná. Hodiny práva mě v podstatě od začátku míjely, hrál jsem radši divadlo a pak s oxfordským tanečním týmem soutěžil v latinskoamerických a sálových tancích. Školu jsem nakonec dokončil až v USA na Notre Dame School Law v Indianě.

Zkusil, po získání doktorátu jsem v Indianě dva roky praktikoval. Pak jsem ale zjistil, že se můj život neubírá směrem, kterým bych si přál, tak jsem vše prodal, cestoval po Americe a nakonec se vrátil do Anglie.

Ano, tehdy jsem natočil svůj první film The Lovers. Zároveň jsem začal hrát v kapele a spolupodílet se na videoklipech. Za kamerou jsem poprvé zjistil, že to je místo, kam patřím. Přesto jsem dál hrál v kapele a k tomu rozjel úspěšný hudební časopis. Po pěti letech jsem splatil půjčku na studia, prodal magazín, rozpustil kapelu a vydal se na cesty po Evropě.

Ano, jsou to silná témata, nicméně Červeň je ve svém jádru film o způsobu vnímání světa. Je to film, kde by divák měl uvěřit, že to monstrum, které je zde vykresleno, je příběhem něčeho, co se nás netýká, přesto nás to nutí se s tím nějak popasovat. Skutečná síla je zde znázorněna ženou. Je to pro mě velmi ženský film.

Při příjezdu do Česka jsem Haně Baroňové vysvětlil, o čem chci točit film, jaké osobnosti si ve filmu představuji, přesné charaktery postav. Hana mi ukázala fotky, doporučila herce a samozřejmě mi pomohla se schůzkami s těmi, kdo byli vhodní pro dané role. Úplně upřímně, byly to moje začátky, první verze scénáře byla nedotažená, jen v angličtině, ale asi ze mě skutečně čišela obrovská vášeň pro danou věc. Měl jsem prostě velké štěstí, že všechny osobnosti uvěřily mé myšlence, a co víc, nikdo z nich si nevzal honorář.

Rozpracováno mám hned několik projektů, ale nebudu spokojený do té doby, než dopíšu a natočím svůj celovečerní film. Rád bych také jednou natočil Červeň v plné délce, a to právě v České republice a se stejným týmem.

Bez přehánění, české ženy jsou nejkrásnější na světě. V určitém ohledu jsou trochu staromódní, zažívám to i ve filmovém prostředí, ale celkově jsem nadšený, kolik talentovaných českých žen jsem při své práci potkal, a to jak před, tak za kamerou.

Opravdu si myslím, že by měly ženy dostat více prostoru a respektu. I to je důvod, proč se většina mých filmů točí kolem velmi silných, úžasných a nezávislých žen. Svět by byl lepší, kdyby ženy dostaly větší moc, a to samozřejmě nejen ve vaší zemi.