Článek
Teď, když už je všem členům více než padesát let a jsou spokojení, není prý upřímné vylévat si v písních vztek tak, jak to dělali na začátku kariéry. Rozhovor Novinkám.cz poskytl bubeník Shannon Larkin, známý mimo jiné i z jiné slavné americké kapely Ugly Kid Joe.
V červnu přijedete s Godsmack poprvé do České republiky. Bude to první návštěva zde i pro vás osobně?
Byl jsem u vás před mnoha lety s kapelou Amen. Už to bude tak dvacet let a šlo jen o jeden koncert, takže se těším na návrat a další. Amen byli punkrocková kapela, hodně jsme pili, příliš si toho nepamatuji.
Máte přehled o tom, v kolika zemích světa jste koncertoval?
To je skvělá otázka, na kterou by normální člověk pravděpodobně měl dobrou odpověď. Ale já už jezdím po světě třicet pět let a velkou část té doby jsem byl králem večírků. Nikdy jsem si nedělal záznamy, což jsem asi měl. Odhaduji, že v Evropě jsem hrál tak ve dvaceti zemích.
Když vyrážíte na turné, na co se nejvíc těšíte?
Většinu času se přesouváme z místa na místo, takže pozoruji krajinu ubíhající za oknem tourbusu. Nicméně občas máme den volna, a to pak rádi navštěvujeme galerie a restaurace. Rádi si necháváme od promotérů koncertů doporučit, co máme navštívit.
Občas se poštěstí zažít něco, co nás nadchne. Před pár lety jsme byli v Rumunsku. Jsem vášnivý fanoušek hororů, takže návštěva Transylvánie pro mě byla zážitek.
Godsmack vydali své eponymní debutové album před dvaceti lety. Vy jste se sice ke kapele připojil až později, ale přesto, byla to pro vás příležitost k ohlédnutí?
Pro mě je to teprve sedmnácté výročí, ale něco k tomu řeknu. Alba vydáváme jednou za tři až čtyři roky a díky tomu máme hodně času nejen na jejich přípravu a na koncertování, ale i na trochu volna, abychom si od sebe odpočinuli. A myslím, že v tom tkví tajemství našeho úspěchu. Pro nás je úspěchem dlouhověkost.
Můžete mít zlaté desky, ceny nebo vyprodaná turné, ale pro nás je nejdůležitější právě to, že jsme pořád spolu. Hodně kapel nepřežije první dva roky, natož dvacet let. Na to jsme nejvíc pyšní. Všichni jsme si prošli i temnou stranou rokenrolového světa, zažili jsme si období plné drog a alkoholu, ale společně jsme to zvládli.
Dnes půlka kapely včetně mě abstinuje a všem nám je více než padesát. Snažili jsme se dospět a udržet si jiskru. Nicméně celkově vzato se zatím příliš neohlížíme, protože ještě není konec. Dokud budeme při odjezdu na turné cítit radostné očekávání, pojedeme dál. Den, kdy si v klidu zavzpomínáme, jistě přijde, ale dnes to ještě není.
Godsmack
Zmínil jste temnou stranu světa rokenrolu. Napadlo vás někdy to prostředí úplně opustit?
Ani náhodou, jsme k tomu odsouzeni na doživotí. Godsmack není má a Sullyho (Sully Erna, frontman Godsmack – pozn. red.) první kapela, hudbou žijeme odjakživa. Oba jsme v klubech hráli od puberty, já sám od třinácti. V patnácti už jsem se považoval za profesionálního muzikanta. V životě jsem neměl jinou práci a ani na minutu jsem o ní neuvažoval.
Je ale legrační, že se na to ptáte, protože zrovna před pár dny jsme se po koncertě v malém klubu v Lucembursku bavili o tom, že už jsme v tak malém klubu dlouho nehráli. A díky tomu jsme se začali bavit, co asi tak budeme dělat jednou, až bude s Godsmack po všem.
Sully říkal, že si nedovede představit, že by začínal znova s jinou kapelou, ale my s kytaristou Tonym Rombolou máme vedlejší projekt, bluesovou kapelu. A říkali jsme, že prostě asi budeme hrát v klubech, dokud neumřeme.
Pamatujete si, proč jste před těmi sedmnácti lety chtěl hrát právě v Godsmack?
Se Sullym jsme se přátelili už patnáct let předtím, než jsem vstoupil do kapely. Když zakládal Godsmack, volal mi, jestli budu bubnovat. Chtěl jsem, navíc tu kapelu tehdy chtělo každé větší vydavatelství ve Státech. Ale já zrovna podepsal smlouvu s jinou kapelou. Kdybych mohl, hrál bych s Godsmack od začátku.
Měl jsem štěstí, že se dva týdny poté, co se ta druhá kapela rozpadla, zbavili prvního bubeníka a Sully mi řekl, že když si lidsky a hudebně sednu s dalšími dvěma členy, je to místo mé.
Skočil jsem do letadla a modlil se, abych se Tonymu a Robbiemu líbil. A dopadlo to skvěle, jsme spolu skoro dvě dekády a snad jsme se ani nikdy nepohádali. Jsme tým. Měl jsem štěstí.
Loni jste vydali album When Legends Rise a tvrdíte, že s ním začala nová éra Godsmack. Co ji definuje?
Všem nám už je více než padesát let. Na Sullyho to přišlo loni jako na posledního, je nejmladší. Na jeho oslavu jsme si v Mexiku pronajali klub, jenž vlastní zpěvák Sammy Hagar. A v tu dobu jsme si uvědomili, že je čas pro znovuzrození. Že je čas na trochu dospělejší zvuk a spolupráci s externími producenty a songwritery.
Dnes je to běžné, ale my jsme se tomu dřív bránili. Byli jsme mladí a tvrdohlaví a neměli jsme chuť se měnit. Název alba není míněn tak arogantně, jak zní.
Nemyslíme si, že jsme legendy. Je to metafora k fénixovi, jenž povstal z popela. Měli jsme pocit, že skončila jedna kapitola. Jsme teď jedni ze starších. Našim kolegům je teď kolem dvaceti, třiceti.
Pamatujeme si, jaké to bylo, když jsme byli v jejich věku a vzhlíželi jsme třeba k Judas Priest. Rozhodli jsme se, že se nebudeme litovat kvůli tomu, že stárneme, ale začneme se chovat dospěle nejen mimo pódium.
Na začátku bylo v naší hudbě upřímné naštvání mládí. Teď máme za sebou úspěšných dvacet let a všichni jsme šťastní. Bylo by pozérské si v písních stále vylévat vztek.
Může se vám hodit na Zboží.cz: