Večeříme na lodi, která se stala symbolem všech námořních tragédií, ačkoli počtem obětí to největší neštěstí nebylo.

Titanic však na své první a poslední plavbě, na kterou vyplul 10. dubna 1912, byl nejmodernější lodí na světě a to také, stejně jako řada tehdy významných pasažérů, způsobilo neslavně proslulý věhlas.

Kavárna pro cestující 1. třídy

O tom všem stejně jako o řadě dalších zajímavostí vypráví už od loňského října v pavilonu C brněnského veletržního areálu výstava Titanic. Zájem o ni neutuchá, a tak se na zhruba dvě stovky původních, ze čtyřkilometrové hloubky vylovených artefaktů slavné lodi a mnoho dalších exponátů mohou podívat návštěvníci až do 19. května.

„Titanic je fenomén. Máme na výstavu spoustu kladných ohlasů,“ řekla kurátorka Květa Havelková.

„Výstava je úspěšná mimo jiné zřejmě i proto, že odkrývá nové informace spojené s Titanikem a zároveň mapuje období počátku dvacátého století. Výstava je však v Evropě naposledy. Po jejím skončení budou všechny originální exponáty předány do rukou restaurátorů ve Spojených státech a není jasné, kdy a zda vůbec se do Evropy vrátí. I proto jsme moc rádi, že se podařilo vyjednat prodloužení výstavy,“ dodala kurátorka Havelková.

Jak dodává, právě prodloužení výstavy bylo jedním z podnětů uspořádat dobovou večeři v interiéru francouzské kavárny, která na výstavě je a je přesnou replikou skutečné lodní kavárny pro cestující 1. třídy.

„Stejně jako u kavárny tak i u dalších prostor jsme se snažili o vytvoření maximální autenticity tak, jak ji známe z dobových fotografií, nákresů a podobně. Je tu kupříkladu chodba první třídy včetně vzoru originálního koberce, elektrického osvětlení či dřevěného obložení. Stejně dokonalá je i kabina pro první i pro třídu třetí, kde je navíc ještě nejsilnější zvuková kulisa hukotu strojovny, která skutečně pasažéry provázela,“ dodává kurátorka.

Telecí vývar s portským

Večeři pro zhruba dvě desítky pozvaných připravila podle originálních jídelníčků Titaniku pro I. a II. třídu brněnská restaurace RetroConsistorium.

Pro šéfkuchaře Tomáše Žáčka byl při přípravě menu největším překvapením telecí vývar s portským, který se po druhém předkrmu, což bylo paté z kachních jatýrek s pistáciemi a meruňkovým sirupem, podával jako consomé Olga s mušlemi sv. Jakuba.

Při servírování hlavního chodu – pečeně z krocana s brusinkovou omáčkou – se v sugestivním prostoru výstavy začíná neodbytně vtírat představa neděle 14. dubna 1912 krátce před půlnocí. Neozve se snad trojí zlověstné zvonění Frederika Fleeta ze strážního koše, kde byl na hlídce spolu s Reginaldem Lee? Nic takového se v Brně nestalo.

Po Waldorfském pudingu odchází většina strávníků k velkému seznamu jmen pasažérů, který představuje finále výstavy. Zachránění a zmizelí. Nejen z piety, ale i proto, aby se každý návštěvník mohl podívat, zda právě on měl to štěstí. Vstupenkou na výstavu je totiž kopie originálu lodního lístku i se jménem, datem narození a třídou, ve které plul skutečný pasažér Titaniku.

Já měl smůlu. Jako bohatému a už před smrtí slavnému mi­lionáři Benjaminu Guggenheimovi (cestoval jsem s milenkou) mně ani moje bohatství nepomohlo. V ledovém oceánu jsem našel hrob stejně jako dalších asi 1500 lidí.