Proč jste se rozhodl věnovat se zrovna sobímu mláděti?

Byl to v podstatě příkaz mých dětí. Natočil jsem spoustu filmů o divokých zvířatech v Africe a došlo mi, že mé děti toho vědí víc o lvech a žirafách než o evropské zvěři. A když mi řekly, že bych měl natočit něco o sobech Santy Clause, rozhodl jsem se sledovat skutečný život soba jménem Ailo.

Jak se vám povedlo natočit jeho osud z tak obdivuhodné blízkosti?

Používali jsme samozřejmě velmi dlouhé objektivy, ale to by samo o sobě nestačilo. Abychom se dostali tak blízko, zvířata nám musela věřit. Především Ailo. Což se povedlo.

Po pár týdnech si mě už nevšímal, mohl jsem pít kafe, zatímco on vedle spal. Byl to pro mě pohlcující zážitek. Myslím, že jsme se docela skamarádili.

Jak jste natáčeli scény s vlky? Jejich důvěru jste si asi nezískal.

Nechci prozrazovat všechny své triky. Ale celý film je reálný, vše, co se tam stane, se v přírodě opravdu děje. Býval jsem biolog, takže chci vždy vyprávět pravdu.

Proč jste biologii vyměnil za filmování?

Protože jsem nebyl moc dobrý biolog. Vždycky jsem chtěl cestovat, ale na to musíte být skvělý vědec, jinak zůstanete v laboratoři u nějaké nudné práce. Být v terénu s kamerou je mnohem víc vzrušující.

Proč jste si ze sobího stáda vybrali zrovna Aila?

Povedlo se nám natočit hned jeho narození, jeho matka se nás nebála a tu důvěru přenesla i na něj.

Ostatní sobi se od nás drželi zpátky, on ne. Celý film sledujeme opravdu jeho, žádný jiný sob ho nedubloval.

Celý rok jste s ním ale v Laponsku nestrávil…

Ne, to by se se mnou žena rozvedla. Natáčeli jsme asi 150 dní, během zhruba sedmi výletů. Někdo ho ale pořád sledoval, abychom ho vždycky našli. Nechtěl jsem Aila ztratit, šlo o opravdu výjimečného soba. Žádné sledovací zařízení jsme na něj přesto nedávali.

Viděl jste ho i po vašem natáčení?

Navštívil jsem ho během finské premiéry snímku. Ne na červeném koberci v Helsinkách, ale v lese. Věděl jsem, kde asi bude, během zimy se sobí stádo pohybuje na stejném místě. Ve Finsku je Ailo teď hvězda, film tam šel do kin před Vánocemi a velmi se mu dařilo. Jde o nejúspěšnější francouzský snímek v místní distribuci od Amélie z Montmartru.

Putování se sobíkem doprovází nadsazený komentář, film nikdy neukazuje nic drsného. Je tedy určen především dětem?

Neberu ho jako film pouze pro děti. Jako u animáku od Pixaru i tady najdete několik úrovní, jak se na snímek dívat. Doufám, že jsem v něm nechal dost i pro dospělé, třeba obavy ohledně odlesnění, a natočil jsem film pro celou rodinu.

Neusiloval jsem o nějaký dokumentární katalog zvířat, chtěl jsem vyprávět skutečný příběh jednoho života. Děti se budou bát o sobíka, dospělí můžou přemýšlet o klimatické změně. Ideálně pak spolu o filmu podiskutují a dospělí svým potomkům třeba vysvětlí, co v Laponsku dělaly ty velké strašidelné stroje kácející stromy.

Věříte, že pořád máme čas s globálním oteplováním něco udělat?

Člověk musí být optimista, zvlášť když má děti. Jinak bych přestal natáčet filmy o přírodě. Pokud chcete, aby děti chránily přírodu, je nejlepší je uchvátit. Pokud si zamilují zvířata, začnou je chránit. To je podle mě správná cesta. Nehodlám být moralista, to není moje role. Já chci sdílet emoce a empatii.

I tak můžete vysvětlovat nebezpečí změny klimatu, která je obzvlášť v arktických zemích už cítit.