Je pravda, že jste v patnácti letech odešla z domu do Prahy, abyste se stala malířkou?

Ano je. Zásadně mě ovlivnila učitelka na výtvarnou výchovu. Líbilo se mi totiž, jak o umění mluví a jaký má k tvorbě přístup. Malovala jsem tenkrát asi rok a během té doby mi bylo jasné, že to chci dělat po celý svůj život. Rodičům jsem asi hodinu vysvětlovala, proč chci do Prahy, a oni to pochopili. Stejně jim nic jiného nezbývalo, protože jsem si stejně vždycky dělala, co jsem chtěla.

S tím souvisela i změna jména?

O změně jsem přemýšlela už od čtvrté třídy, jméno Barbora se mi prostě nelíbilo. Sofie mě zaujala, když mé oči padly na knihu Sofiina volba na poslední poličce knihovny. Máma ji přede mnou dlouho schovávala a dávala publikaci čím dál výš. Jednou jsem si pro ni došla, přečetla a našla tam své nové jméno.

Co jste v Praze studovala?

Střední soukromou uměleckou školu designu, která měla vysokoškolský režim. To ale neznamenalo, že bychom učení flákali. Všichni žáci brali studium vážně. Potom jsem nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.

Okamžitě vám bylo jasné, jaký druh výtvarného umění chcete dělat?

Hodně se to vyvíjí například podle toho, kdo vás učí. Profesoři třeba ani netlačí příliš na pilu, ale vždycky vás nějakým způsobem ovlivní. Jaroslav Klát na střední škole mě ovlivnil co do barevnosti. Stanislav Diviš mi dal tvůrčí svobodu a Jiří Černický mě nutil nad věcmi mnohem více přemýšlet. Ti mě učili na vysoké škole.

Abstraktní velkoformátová tvorba vás zaujala hned?

K aktu nebo portrétu se dostávám až v poslední době. Abstrakce mě zajímala už na školách, ale i tam v rámci výuky musí všichni žáci umět namalovat třeba zátiší nebo figuru. Měla jsem však možnost hodně experimentovat s materiálem. Proto si myslím, že mám hodně výtvarných poloh, včetně narativního přístupu v sérii inspirované televizními seriály, která vznikla v roce 2014.

Jak se to výtvarně projevilo?

Zaujaly mě hlavně severské a americké temné seriály. Dívala jsem se na ně v televizi a u toho malovala obrazy. Vždycky mě zajímala výrazná barevnost a plastičnost. Proto dělám třeba i prostorové obrazy či asambláže a site-specific instalace.

Sofie Švcejdová.

Sofie Švejdová.

FOTO: Jan Šída, Právo

Vystavovala jste hned po ukončení vysoké školy?  

Už na školách, ale to byly vždy souborné výstavy s ostatními studenty. První velkou samostatnou výstavu jsem měla v Berlíně v roce 2014. Má agentka Jana Smrčková jednou přivedla galeristu Jiřího Švestku do mého ateliéru. Líbilo se mu všech dvacet obrazů, které tam byly, hlavně ty inspirované seriály. A tato díla nakonec tvořila výstavu v jeho galerii v Německu.

Je možné se dnes u nás uživit abstraktní malířskou tvorbou?

Musíte mít v první řadě vstřícného galeristu a dobrou agentku, což naštěstí mám. Chci se živit vlastní tvorbou, ale nevyhýbám se ani jiné práci, zvlášť proto, že příjem z obchodu s uměním je nepravidelný. V minulosti jsem dělala například květinářku.

Vystavovala jste v New Yorku. Jak k tomu došlo?

To bylo minulý rok v březnu na prodejním veletrhu umění Volta, kam se hlásí galerie z celého světa. Měla jsem tam osm obrazů. V tamních online médiích se o mou tvorbu docela zajímali. Dokonce i jiné galeristy, kteří na veletrhu vystavovali, má díla zaujala.

Kde je možné nyní vidět vaše obrazy?

V Trutnově na souborné putovní výstavě Mladí a svěží, která představuje lidem novou malířskou generaci. Také je v jednání výstava ve spolupráci s pražskou Národní galerií. V hlavě mám i komponovaný vizuální projekt, jejž bych chtěla zrealizovat v Českém centru New York. Pokud plán nevyjde, počítám s realizací v nějakém domácím industriálním prostoru. A ještě mě čeká na podzim výstava v pražské Jiri Svestka Gallery.

Bude to retrospektiva, nebo nová tvorba?

Nová, protože pracuju v ateliéru každý den od devíti do půl třetí. Všechny další věci vznikají samovolně za pochodu, jedna po druhé. Přesto mám kolem sebe ráda své starší obrazy, obklopuji se jimi, abych neztratila tvůrčí kontinuitu. Neumím prostě nic nedělat, maximálně o víkendu si na chvíli odpočinu. Depresi mám totiž pouze v případě, když nic netvořím.

Myslíte, že jste nakonec rodiče přesvědčila o správnosti své cesty?

Řekla bych, že to akceptují, protože na mně vidí, že jsem šťastná. Moji tvorbu samozřejmě sledují, ale nemají rádi, když maluji temné obrazy. To pak mají pocit, že je jejich dcera smutná.