Od loňského prosince má za sebou premiéry Malého prince a Medei pro pražské Studio DVA, dvě další ho čekají. V Divadle Kalich bude mít v pátek premiéru muzikál Vlasy a v pražské Hybernii 6. února obnovená inscenace muzikálu Galileo.

Jak to všechno stíháte?

To je věc organizace času. A mě to baví. Samozřejmě záleží, na čem, kde a s kým dělám, jestli to baví i lidi kolem mě, zda jsou to profesionálové schopní dělat s maximálním nasazením. Zatím mám na tohle štěstí. Střídání titulů je docela zdravé, člověk získá prospěšný odstup a nadhled.

Muzikál Vlasy byla vaše volba?

Ne, oslovil mě producent Michal Kocourek. Ale já ji s radostí přijal, protože mám ten muzikál rád a stejně rád pracuju v Divadle Kalich.

Ale vy rád pracujete s velkým prostorem. Co vás láká na komorním jevišti v Kalichu?

V Kalichu jsem v roce 2003 dělal svou první velkou režii Ledeckého muzikálu Galileo. Tehdy se nám na malém jevišti podařilo vytvořit dojem monumentální inscenace. Kalich pokládám za své výuční místo a poutá mě k němu loajalita.

Je ale pravda, že mě baví velké prostory, a ještě víc by mě bavily, kdyby v Praze existoval sál, který má i adekvátně velké zázemí.

Výzvu k vybudování takového sálu jste vyslal do světa před více než rokem z televizní obrazovky v talk show Jana Krause. Ozval se někdo?

Kupodivu se jeden člověk ozval. Je to tak trochu v běhu, avšak nevidím to zatím moc nadějně.

Ale zpět ke Kalichu. To je sice malý, ale mimořádně kvalitní prostor i ve smyslu lidského zázemí, a to profesního i osobního. Navíc má své stálé diváky.

Šimon Caban

Šimon Caban

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Kdy jste se poprvé potkal s muzikálem Hair?

V komunistické Praze jsem chodil ve zvonáčích na Letnou na ilegální burzu směňovat elpíčka, měl jsem dlouhé vlasy, které mi chtěli policajti ostříhat, a toužil jsem po modré knížce. Tehdy jsem někde, ve špatné kvalitě na VHS, viděl Formanův film a slyšel tu úžasnou hudbu.

Když v roce 1983 natáčel Forman v Praze Amadea, měli jsme s Baletní jednotkou Křeč tu čest tančit ve finální scéně Dona Giovanniho ve Stavovském divadle pod vedením fenomenální choreografky Twyly Tharp, která s Formanem dělala i na Hair. To je takové milé propojení.

Diváci většinou znají Formanův film, méně už divadelní muzikál, který měl premiéru v dubnu 1968 na newyorské Broadwayi. Ze které verze jste vycházeli?

Jiří Josek pro nás přeložil, a naprosto skvěle, původní divadelní muzikál, který je dost odlišný od Formanova filmu. Přitom nám ale bylo jasné, že diváci budou očekávat film, takže jsme se snažili prokličkovat tímto zadáním a vyhovět jim, a zároveň nedělat žádné retro zoo.

Vlasy jsou bohužel stále aktuální, protože to, o čem se v nich hraje, se opravdu znovu může stát. Konec konců naši vojáci na misích jsou toho důkazem.

Podtitul květiNOVÉ děti avizuje, že diváci uvidí něco jiného než jen retro.

Myslím, že je fér, aby měli šanci se připravit. Ortodoxní milovníci Formanova filmu budou možná zpočátku trochu překvapení, ale na konci zjistí, že tam všechno je. Doufám, že se nám podařilo vytvořit harmonické spojení divadelního muzikálu, filmu a dnešního pohledu. Šlo nám o to, aby si mladí lidé řekli: „Aha, ono to není o mém tátovi nebo dědovi, ale i o mně, o tom, co by se mi mohlo stát.“

Na konkurz přišlo velké množství výborně připravených mladých lidí. Ti, které jsme nakonec vybrali, hodně ovlivnili generační vyznění inscenace. Ušili jsme jim ji takříkajíc „na tělo“. S choreografkou Petrou Parvoničovou jsme měli radost, že u nás existuje tolik mladých talentovaných muzikálových herců. A Kalich k sobě tyto lidi cílevědomě po léta přitahuje.

Šimon Caban

Šimon Caban

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak si s tématem Hair rozumějí nové děti, pro něž je válka jen zpravodajstvím v televizi?

Ale přesně o tom přece Vlasy jsou! V první části je válka ve Vietnamu něco hodně vzdáleného, ale pak se jich najednou dotýká velmi osobně. A tohle si mladí velmi dobře uvědomovali, dokonce bych řekl, že během zkoušení dospěli. Současný svět je mnohem složitější, nestojí proti sobě hipísáci a establishment. Pro dnešní mladé lidi je mnohem těžší se v něm zorientovat. A to vzdor tomu, že mají svět díky sociálním sítím na dosah a že se v něm pohybují daleko rychleji a snáze než my.

Jako režisér i scénograf působíte často u jedné inscenace. Ovlivňují se tyto profese u vás navzájem?

Ve smyslu, že se sám se sebou dohodnu velice rychle. Ale já mám jistý ostych před tím nazývat se režisérem, protože jsem tuhle profesi nestudoval. Cítím se být tím, kdo dává dohromady všechny složky inscenace – scénu, kostým, světlo, zvuk, rytmus, pohyb, herectví, aby se spojily a vznikl harmonický celek. To pokládám za důležité a to mě baví. Ke každé z těch složek mám velký respekt.

Ve většině vašich inscenací hraje velkou roli hudba. Čím je pro vás důležitá?

Hudba je pro mě nositelkou emocí a já daleko raději pracuji s asociacemi emocí než s konkrétním slovem. Asi bych nebyl dobrý rozhlasový režisér, i když dobrou rozhlasovou hru si poslechnu velice rád.

Co vás čeká po Hair a Galileovi?

Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti budu režírovat historickou blamáž Kocourkov-Brod o velmi aktuálním pohledu na nás. Baví mě dělat divadlo o tom, čím žijeme a co řešíme. Pak mě čeká další titul ve Studiu DVA a moc se těším na jubilejní koncert pro Jiřího Korna, jehož pokládám za jednoho z největších profesionálů, které znám.

Co ceremoniál pro letošní Karlovy Vary?

Jestli pan prezident Bartoška zavolá, tak se ho ujmeme moc rádi. Těch pár minut zahajovacího ceremoniálu v technicky nevyhovujícím sále hotelu Thermal je opravdu náročný a často i dobrodružný oříšek. Ale hrozně nás to baví. A snad i diváky. Tohle totiž žádný jiný festival nemá.