Sólistka newyorské MET a dalších operních scén po kratším hostování v Dvořákově Praze konečně dostala větší příležitost. Její častý umělecký partner z Metropolitní opery Villaume vybral díla dvou skladatelů z počátku dvacátého století, v nichž se sólistka dokonale našla.

Tři árie z oper brněnského rodáka Korngolda a Straussovy Čtyři poslední písně podala výrazově i hlasově s velkým smyslem pro nešťastné a tragické tóny spojené většinou s tématem smrti či loučení.

Ve velké sestavě hrající orchestr rozšířený o členy své Akademie vedl dirigent s citem a celý večer cizeloval dokonalé souznění všech skupin s hlasem pěvkyně. Podařilo se mu to i v Adagiettu z Pendereckého opery Ztracený ráj a trochu méně v Beethovenově Symfonii č. 7 A dur, již v menší sestavě, kdy příliš zvýraznil rozevlátost a uvolněnost některých vět.