I když je Aljochinová hlavní postavou, představení Pussy Riot Presents Riot Days není jejím dílem, stojí za ním přední ruský producent Alexander Čeparuchin. Jeho režisérem je Jurij Muravicky oceněný Zlatou maskou.

Aljochinová se spolu s Naděždou Tolokonnikovovou a Jekatěrinou Samucevičovou účastnila v roce 2012 punkové modlitby v moskevském chrámu Krista spasitele, kde žádaly bohorodičku, aby vyhnala Putina, protože jim vadilo propojení ruského prezidenta s pravoslavnou církví.

Všechny tři byly zadrženy a odsouzeny. V odvolacím procesu potvrdily dvouletý trest jen Tolokonnikovové a Aljochinové, které strávily 21 měsíců za mřížemi, než byly amnestovány.

Po propuštění Aljochinová debutovala v roce 2016 jako herečka v undergroundovém divadle Belarus Free Theatre v představení Burning Doors věnovanému politickým vězňům v Rusku.

Na ně pak navázal aktuální soubor Pussy Riot Theatre, kde se prolínají dvě linie. Jedna popisuje dobře známé události od vystoupení v katedrále přes zatčení, soud a vězení v trestné kolonii, kde nakonec Aljochinová dosáhla velkého vítězství nad dozorkyní, která jí odpírala spánek. Druhou rovinu tvoří popis vzestupu Vladimira Putina, jeho propojení s pravoslavnou církví i s oligarchy.

V koláži se objevují hudba i klipy a Marija procházející mezi publikem také popisuje cestu do tábora na Sibiři. Vše končí jejím propuštěním a otázkou: „Jsem ale doopravdy volná?“

I když jsou Pussy Riot, vzniklé v roce 2011, chápány jako anarchopunkový feministický soubor hájící práva sexuálních menšin, je to zužující. Tolokononnikovová, její manžel Pjotr Verzilov a Samucevičová působily v politicko-anarchistické umělecké skupině Vojna Olega Vortnikova. Pussy Riot se odštěpily, když mužským členům nebyl po chuti další happening, kdy měli líbat policisty. Ale i loňské performance na mistrovství světa ve fotbale v Moskvě se Verzilov účastnil.

Může se vám hodit na Seznamu: