Článek
Autor byl vždy především poutníkem v ulicích měst s aparátem Leica v ruce. Metropole, která ho však zaujala nejvíce, byla Praha, konkrétně Malá Strana. Někdy bývá dokonce nazýván jejím dvorním fotografem.
Kurátorka Eva Heyd na vernisáži uvedla, že expozici rozdělila na tři tematické celky. Klasická zátiší, portréty a jakési zakonzervované příběhy. V tvorbě zátiší Tůma přistupoval k tématu obezřetně, používal totiž minimalistické výrazové prostředky. Opatrnost byla na místě, protože stíny či polostíny, často perforované světelným pruhem, na podkladu nějaké staré zdi plné prasklin musí vytvářet vždy smysluplnou koláž složenou s mnoha obrazců.
Portrét herce působí jako barokní obraz (Ondra Pavelka 1983, © Stanislav Tůma).
Se světlem si hrál i v případě portrétů. Fotil přátele, výtvarníky či herce. Většina snímků připomíná šerosvitné oleje barokních mistrů. Tváře na ploše působí plasticky proto, že jsou více či méně zahaleny závojem zrnitého světla. Herec Ondřej Pavelka na jednom z nich působí jako krásný dekadentní beatnik hledící na svět temnýma smutnýma očima.
Poslední sekci tvoří zvláštní snímky, které vytvářejí dojem momentek z filmů nové vlny šedesátých let nebo italského neorealismu. V každém je zakódovaný fragment nějakého zapomenutého příběhu, který však fotograf svým aparátem navždy zmrazil a nepustil dál.
Rozpohybovat si jej musí každý sám za sebe uvnitř vlastní mysli. Visící spodní prádlo v zšeřelé prázdné místnosti, historické křeslo poloskryté za záclonami propouštějícími venkovní světlo nebo silueta golema nakreslená na oprýskané zdi podporují všemožné výklady.
Leonardo da Vinci říkal, že ten, kdo pluje s proudem, nebude nikdy napřed. Stanislav Tůma se toho držel, proto jeho díla působí tak jednoduše a neuchopitelně.