Publikace byla téměř okamžitě vyprodána a nyní je na spadnutí vydání její verze ve formě audioknihy. Rozšíří ji nejen zvukové záznamy hudby undergroundových kapel, ale i hlas filmařky Ester Krumbachové.

Vaše kniha se rychle vyprodala. Myslíte si, že to souvisí s určitou nostalgií?

Nemyslím, že by to bylo nostalgií. Většina těch, kteří knížku četli, je tak mladá, že ještě nemá na co vzpomínat. S Vláďou jsme čtyři roky řešili, jak by knížka měla vypadat, a potom jsme ji rok dávali dohromady. Naším cílem bylo vyhnout se obvyklým memoárovým klišé, jako jsou fňukání a vyřizování si účtů, a přitom jsme chtěli zůstat autentičtí. Řekl bych, že to lidé poznali a ocenili.

Proč u knihy nedošlo k dotisku, ale chystá se vydání audioknihy?

Původní, už tak dost sebevědomý plán byl vydat dva a půl tisíce výtisků. Na poslední chvíli jsem se rozhodl přidat ještě další tisíc. Byl to velký risk, hodně lidí mě mělo za blázna. Naštěstí hned první reakce byly skvělé a vydržely až dodnes.

Osud mi nadělil hezký dárek, měl bych si ho vážit a nebýt nenasytný. Kdo měl o knížku zájem, mohl si ji v klidu koupit, a teď má doma docela vzácnou věc. Kdo to nestihl a chtěl by si ji přečíst, může si ji půjčit v knihovně. Tam jich mají dost.

V jaké fázi je vydání audioknihy?

Audioverzi načetla má kamarádka herečka Renata Rychlá ve studiu Mníšek, režii měla Pavla Nohýnková. Podařilo se jim vytvořit nádherný originál, ze kterého mám velkou radost. Grafickou úpravu připravuje Zuzana Lednická a celé to vyjde vlastním nákladem.

Bude audiokniha totožná s tištěnou verzí?

Ano, bude načtená celá kniha. Do posledního slova, bez jediné změny. Třicet kapitol, osm a půl hodiny čistého času. Dále v audioknize budou fotografie, z velké části dosud nepublikované, a také devatenáct audiodokumentů, raritních záznamů skupin Plastic People of the Universe nebo DG 307, ale také třeba hlas Ester Krumbachové. Znalci jistě ocení i úplně první verzi písně Muchomůrky bílé.

Nyní vystupujete jako Tea Jay Ivo. Hrajete lidem jen dřevní rokenroly, nebo i jinou hudbu?

To, co hraju, pečlivě vybírám. Neřeším, jestli je to dřevní rokenrol, salsa nebo soul ani jak stará nahrávka je. Hledám jen to, jestli jsou v ní radost a to, čemu osobně říkám rajc. Dnes už taková hudba díky technologiím a moderním nahrávacím postupům nevzniká, tudíž ji mnoho lidí ani nezná. O to příjemnějším překvapením pro ně nakonec je.

Kde všude hrajete?

Za jedenáct let mám odehráno kolem tisíce večerů a nocí v hospodách, barech i na stadionech, na svatbách i na festivalech, v metropolích i na horských samotách. Hrál jsem i v Mosambiku, Peru nebo Izraeli. Nikde si ale nenechám mluvit do toho, co budu pouštět. Hudbu, které nevěřím, nehraju.

Nechybí vám jako muzikantovi živé hraní?

Naposledy jsem hrál se zpěvákem Pepou Pilařem v pražské městské knihovně na večeru věnovaném mé knížce. Zahráli jsme pár rokenrolů, bylo fajn zase držet basovou kytaru, ale opravdu to stačilo. Nerad se vracím, všechno má svůj čas i vývoj a já raději koukám dopředu. Tam ale žádnou kapelu nevidím.