Článek
Režijní koncepce Thomase Ostermeiera modelovala také k dnešnímu jazyku silně inklinující překlad dramatika Maria von Mayenburga a úprava textu směřovala jednoznačně k velkému sólu Larse Eidingera v titulní roli. Ostatní mu jen přihrávají. Eidinger je skvělý herec a jako Richard své mocenské intriky rozehrává ve velkém stylu, beze snahy je jakkoli zastírat, s komediální okázalostí a chutí. Jeho podobnost se současnými politickými hráči je neomylná. Ostermeier hraje Richarda III. o bezostyšné aroganci moci.
Svět, v němž se vše děje, rozhodně není líbivý: špinavá udupaná hlína, studené holé stěny, kovové žebříky a rampy a drsný rock. Tělesnost, nahota, krev, zvratky a škleb. V německém divadle nic nového, ale vše je důsledně použito k maximálnímu účinku.
Eidinger si v Richardovi pohrává s jeho fyzickým i psychickým znetvořením, je odpudivý i zábavný současně, teatrální komediant, který své protivníky bez skrupulí likviduje a dav utáhne na vařené nudli. Snadnost, s jakou mu to jde, ho občas už trochu nudí, a tak sám sebe i svou hru netrpělivým gestem shazuje a komentuje. Dobře ví, že nemá skutečného protivníka, ostatně i závěrečný velkolepý souboj o život svede sám se sebou, aby nakonec sám sebe přemohl a pověsil jak utracené dobytče za nohu, kde jeho nahé tělo trčí jako poslední výsměch a pointa světu, jenž se tak lehce podřídil jeho hře.
Richard III. je nepochybně největším ziskem letošního ročníku festivalu, který už třiadvacet let přiváží do Prahy okysličující inspiraci německy mluvícím divadlem. Letošní úroda přinesla sice mnohé otazníky nad dramaturgickým výběrem, nicméně Ostermeierův Richard III. je inscenací, která skrze klasický text jevištně působivým tvarem jasně hovoří k dnešku. A takových lekcí je nám velmi zapotřebí.