Jaký byl zrod vaší literární prvotiny?

Přes dvacet let dělám v reklamní branži čili pořád něco píšu. Ale nikdy jsem neměl potřebu tvořit literaturu. V jedné povídce zmiňuju Petra Stančíka a jeho Mlýn na mumie. Jsme dlouholetí přátelé, ujal se mě, když jsem se jako devatenáctiletý cucák přistěhoval do Prahy, a považuju ho za literárního génia. Takže jsem si zprvu říkal, proč bych měl já něco dělat, když tady existuje a tvoří spisovatel jako on. Přece nebudu psát nic horšího ...

Nicméně jsem jednoho dne sepsal rozhlasovou hru, která se stala základem povídky Hlas barvy lesního jedu. Jmenovala se tenkrát Konkurenti a vznikla pro rozhlasovou stanici Vltava. Pojednává o dvou znepřátelených operních pěvcích. K její realizaci ovšem nedošlo, nějakému dramaturgovi přišla příliš vulgární.

A tak jsem ji nechal ležet a zhruba před třemi lety jsem se rozhodl, že z ní udělám povídku. Celé jsem to překopal, pracoval jsem na tom v době, kdy jsem řešil manželskou krizi, a právě psaní mi pomohlo přijít na jiné myšlenky a trochu se odreagovat.

Z té povídky je patrné, že jste posluchač a znalec klasické hudby.

Chodím často do Rudolfina, klasiku mám rád. Ale ještě bych chtěl dodat, že ta povídka vznikla na základě skutečné události. Četl jsem si jednou v černé kronice, že jistý tenorista chtěl zavraždit svého bývalého kamaráda barytonistu. Pod záminkou koncertování v Německu ho vylákal kamsi na odpočívadlo a tam se ho snažil uškrtit. Nepovedlo se, byl odsouzený na deset let za pokus o vraždu čili dneska už je venku.

Já před očima viděl obraz, jak jeden pěvec škrtí druhého, u toho si zpívá Othella, takže jsem si začal vymýšlet, co všechno se kolem toho mohlo stát. Přimyslel jsem si tam ještě papouška, který mluví hlasem Emy Destinnové nebo Eduarda Hakena. Ten měl mít v té původní rozhlasové hře mnohem větší roli. Když jsem to pak přepisoval do povídkové formy, věděl jsem, že režisér Petr Zelenka chystá film Ztraceni v Mnichově, v němž hraje velkou roli taky papoušek, který pro změnu mluví hlasem Édouarda Daladiera.

Naštvalo vás to?

Nejdřív ano, protože jsem nechtěl, aby se říkalo, že vykrádám Zelenku. To už pak nikomu nevysvětlíte, že jsem papouška měl v rozhlasové hře před osmi lety. Mimochodem, pro rozhlasovou hru je to skvělá postava: papoušek, který mluví hlasy známých osobností. Chvíli jsem tedy uvažoval, jestli ho nevyškrtnout, ale pak jsem si řekl - kašlu na to, nechám ho tam. Než tu mou knihu někdo vydá, dávno se na to zapomene. Pak jsem si i zakázal se na ten film podívat, abych nebyl naštvaný ještě víc, protože jsem tušil, že Zelenka toho papouška určitě vytěží líp.

Viděl jste ten film?

Samozřejmě. Producent filmu David Ondříček mi ho osobně přinesl na DVD, když jsme spolu něco řešili. To už jsem se tomu nemohl vyhnout. A musím se špatně skrývanou závistí uznat, že to je skvělý film a Zelenka použil papouška mnohem lépe než já.

Čili jste měl tuhle povídku. Co se dělo dál?

Poslal jsem ji Petrovi Stančíkovi a dalšímu mému dobrému příteli, básníkovi a spisovateli Bogdanu Trojakovi. Morálně mě podpořili, řekli mi, ať píšu dál. Krátce nato jsem napsal povídku Hod mrtvou labutí, u níž jsem si asi poprvé osvojil princip zacházení s postavami v tom smyslu, že mi začaly žít vlastním životem. Ti, které jsem pokládal za klaďasy, se mi najednou změnili v záporáky, a naopak.

V ní se krom jiného velmi jízlivě navážíte do hipsterské komunity. Leží vám nějak v žaludku?

Takhle bych to neřekl, spíš mi hipsteři přijdou legrační v tom, jak strašně se berou vážně. Je hrozně snadné si z nich dělat legraci.

Asi největší pozornost na sebe bude poutat povídka Divotvorné hrnce, podle níž vznikl seriál Zkáza Dejvického divadla. Jak jste přišel na nápad, že ansámbl Dejvického divadla řeší neutěšenou finanční situaci tím, že po vzoru šmejdů začne prodávat nádobí?

Vzniklo to tak, že jsme v reklamce točili spoty s Ivanem Trojanem a Václavem Neužilem, kteří hráli doktory. Jednoho dne jsme se bavili o tom, že se chystá pětadvacetileté výročí Dejvického divadla, v rámci kterého dostali prostor v České televizi, a jestli bych jim nenapsal nějaké skeče. Já na to, že jako kreativec píšu nějaké skeče pořád a jestli by nechtěli něco jiného. Tak jsem vymyslel námět, že u příležitosti výročí nedostanou grant a budou nucení prodávat hrnce.

Líbil se jim, takže jsem to nejdřív začal psát jako scénář krátkého filmu. Pak jsem to zahodil a napsal to jako povídku. Dostala se do ruky Miroslavu Krobotovi a udělal z ní scénář prvního dílu seriálu. Já mu pak hned poslal další námět spočívající v tom, že kostymérka zatáhne do souboru AIDS, protože v létě oblékala Charlieho Sheena.

Krobot z toho napsal další scénář, pak jsme spolu vymysleli další a během tří měsíců jsme napsali scénář celého seriálu. Česká televize to schválila, režie se ujal Mirek Krobot a už je to hotové. Vysílat se to bude v lednu příštího roku.

Které povídky ze své knihy si nejvíc ceníte?

Závěrečné Špacírflinty. U ní mám pocit, že jsem se nejvíc vypsal. Když jsme dělali korektury, už jsem to po sobě nemohl číst, všechno mi to připadalo špatné. S výjimkou Špacírflinty. Tu jsem si zas a znovu užíval. Byl by z ní pěkný film. Noční Praha, z mlhy se vynoří paroží jelena Jeden krásný obraz za druhým.

První knížku máte na trhu. Co bude dál?

Z té Špacírflinty bych chtěl udělat scénář. Mluvili jsme o tom s Krobotem, a pokud to klapne, pustil bych se do toho.

Bude ještě předtím nějaká další knížka?

Námětů mám spoustu, ale jde o to, najít čas je zrealizovat. Psaní je pro mě ventil, možnost užít si trochu legrace, které je v reklamě čím dál míň.

Troufl byste si na román?

Nevím, jestli na něj mám, ale pokusit se o něj můžu. Uvidím, jak budou literární kritici psát o Hodu mrtvé labutě. Třeba se mi to jednou povede.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: