RECENZE: Starý příběh dostal nový slušivý háv

Nyní přichází do kin film Louskáček a čtyři říše, který natočili režiséři Lasse Hallström a Joe Johnston ve studiu Disney. Hlavní hrdinka Klára se těžce vyrovnává se smrtí své matky, navíc je právě první Štědrý den, který má ona, její dva sourozenci a otec prožít bez milované Marie. Otec každému z dětí předá jako první dárek právě ten od maminky.

Klára dostane překrásnou skříňku, ke které ale chybí klíč. Pro Kláru je to nepřijatelné, potřebuje a musí klíč najít. Její cesta za ním ji zavede do paralelního světa, kde potká kamarádského vojáka Filipa, Cukrovou vílu, mnohé další kouzelné postavičky a ve čtvrté říši také zlou Perníkářku.

Filmová Klára je zajímavá a pro své vrstevnice v kině rozhodně přitažlivá dívka. Kreativní, tak trochu chlapecky zvědavá a zaujatá vědeckými objevy a zároveň půvabná v každém ze svých kostýmů a účesů.

Její rebelský charakter, citlivá povaha a celkové charisma je jednou z velkých předností filmu. Pro malé i větší slečny se může stát velkou pozitivní hrdinkou, s níž se velmi snadno ztotožní. A sedmnáctiletá tmavovláska Mackenzie Foyová byla velmi dobrou volbou, mladá herečka velmi dobře vyjadřuje emoce své postavy.

Další plus představuje výtvarné a hudební pojetí filmu, které se může i nemusí líbit, ale originalitu mu upřít nelze. Tvůrci v něm zajímavým způsobem kombinují viktoriánskou dobu, v níž se děj plus minus odehrává, s ruskou architekturou, která jednak pozoruhodně odkazuje k domovině hudebního skladatele Čajkovského, jednak doslova okouzleně využívá takové její prvky, jakými jsou cibulové věžičky nebo typicky ruské do sebe naskládané panenky známé jako matrjošky.

Stejně tak původní hudba Jamese Howarda velmi nápaditě pracuje s nejznámějšími Čajkovského motivy, a přitom je modernizuje s citem pro tajemství a kouzlo nynějšího filmu.

Ten je ale bohužel zároveň trochu příliš uplakaný a místy i vleklý. Škoda že se nepodařilo pochopitelný smutek z Mariiny smrti odlehčit větším množstvím vtipných nápadů.

Tím je například maska Perníkářky (hraje ji jako vždy báječná Helen Mirrenová), jejíž opotřebovanost a sešlost je vyjádřena popraskaným obličejem přesně v duchu starých porcelánových panenek, nebo gesto Cukrové víly (Keira Knightleyová), když si odloupne ze svého nadýchaného účesu kousek vlasů - cukrové vaty -a strčí si ho do pusy.

Co je ale na filmu nejslabší, a vzhledem k tradici to nejvíc zamrzí, je český překlad a dabing. Překlad dostatečně nectí rozdíl mezi jen přeloženou angličtinou a hezkou češtinou, některé dialogy díky tomu působí velmi nepřirozeně.

A dabing, místo aby zněl pěkně česky, spíše tahá za uši. Například Cukrová víla ječí a piští skoro nesnesitelnou fistulí, což postavu, která má být nejkouzelnější a nejmilejší, posouvá bezmála do kategorie protivných.

Celkové hodnocení 60 %