Základní ideovou esencí představení jejich tvorby je nicméně dialog. Ten v obvyklé formě chápeme jako výměnu argumentů, jež vede ke zkoumání a následnému poměřování určitými měřítky. Ve společenských vědách bývá oním měřítkem pravda, v umění spíše duchovní i faktická koexistence daných děl.

Dialog na výstavě lze chápat ve dvou úrovních. Aby to návštěvník vnímal intenzivněji, zvolili organizátoři zvláštní pojetí interiérové prezentace. Prostor je prakticky celý zahalen šerosvitem a jednotlivé umělecké práce jsou vystaveny v malých místnostech, kabinetech či ve výklencích. To umožňuje každému z návštěvníků, stejně jako v kapli gotického chrámu, postát a zamyslet se nad podstatou díla.

První rovinou je symbolický duel či spíše určitá konfrontace mezi oběma tvůrci jako takovými. Ten však nekončí vítězstvím či porážkou, naopak vzájemným propojením.

Nejlépe to lze vnímat tam, kde jsou práce obou výtvarníků vedle sebe. Hned v prvním sále je umístěna stříbřitá Stiplova ženská busta s červenými skvrnami, která vypadá, jako by krvácela. Za ni organizátoři umístili tušovou a zlacenou malbu na dřevě od Zlamala. Kruhový tvar evokuje svatozář a její název Naděje posouvá celé vyznění do spirituální sféry.

Tvůrci výstavy- Richard Stipl (vlevo) a Josef Zlamal.

Tvůrci výstavy- Richard Stipl (vlevo) a Josef Zlamal.

FOTO: Jan Šída, Právo

Podobné je to u dvojice s názvem Genesis. Tvoří ji nahá ženská postava s holou hlavou a za ní velké černobílé plátno plné magických odkazů. Možná právě takhle vypadalo zrození a počátek lidstva, pramáti Eva zakletá v symbolech vedoucích k pochopení tajemství vzniku světa.

Klíč k pochopení není daný

Druhou rovinu tvoří symbolický souboj mezi vizualitou skulptury a kresby či malby. Sochařská forma zobrazení je intenzivní v kabinetě plném Stiplových skulptur.

Dílo připomíná zhmotnělé apokalyptické obrazy Hieronyma Bosche. Nahá těla prokletých hříšníků jsou doprovázená bestiemi a démony do hlubiny zapomnění.

Finále, tuš na ručním papíře od Josefa Zlamala, se zabývá podobnou tematikou. Celková scéna připomíná aztécké malby plné neznámých božstev, o kterých dodnes nevíme, co vlastně říkají. Ani tady není klíč k pochopení jasně daný, ale postava v centru obrazu držící se za hlavu vyjadřuje zoufalství, možná schopnost litovat svých hříchů těsně před koncem cesty na tomto hmotném světě.

Kurátorka výstavy Dadja Altenburg Kohl mluvila o tom, že vlastně stále nevíme, kde máme zahradu Eden hledat a zda takový kus země vůbec existoval.

Ale byla rajská zahrada vůbec myšlena jako hmotný objekt a není její podstata svázána naopak s duchem? Nemáme ji chápat spíše jako symbol?