Zastihnout vás k rozhovoru v Praze chce i trochu štěstí. Jak to, že se mi to povedlo?

Byl jsem čtrnáct dní v New Yorku, ale přiletěl jsem do Prahy, protože musím do střižny dokončit poslední díly talkshow, které se budou vysílat před Vánocemi.

A jako pravý světoběžník zase vzápětí odletíte?

Na konci října začne turné po Evropě a v listopadu budeme hrát čtyři koncerty i v Česku – 2. listopadu v České Lípě, 3. v Brně v Divadle Bolka Polívky, 4. v Olomouci a 15. dělám v Městské knihovně v Praze one man show, která se jmenuje Oslava prvních 100 let.  Moc se na to těším. Budeme hrát skladby z mého sedmnáctého alba American Trailer, které bylo v únoru v USA vyhodnoceno časopisem Down Beat jako deska měsíce. Mimochodem, z jedné jeho písničky jsme udělali znělku pořadu.

Více než třicet let žijete v USA, jste Newyorčan s chalupou v Čechách, kde také natáčíte svou talkshow. Jak často se při tomto životním stylu na chalupě zdržujete?

Dřív jsme tam s manželkou jezdívali jen na léto, ale když jsme teď točili, byli jsme tam tři měsíce v kuse. Je Švédka, já jsem Čech, žijeme v USA, a tak jsme si na té chalupě vytvořili zázemí. Opravujeme ji už patnáct let, úplně od základů.

Rudy Linka na pódiu svého jazzového festivalu.

Rudy Linka na pódiu svého jazzového festivalu.

FOTO: Petr Hloušek

Letos jste tam točili už druhou sérii vaší talkshow. Bude se něčím lišit od první?

Koncept zůstává stejný. Host vždy přijede k nám, strávíme spolu celý den a povídáme si o hudbě a všem možném, zahrajeme si spolu. Hrozně se mi líbí, že hudba vzniká přímo na místě velice spontánně, protože s většinou hostů jsem ještě nikdy nehrál.

K tomu se to ještě filmuje a výsledek musí mít profesionální úroveň a být zábavný. Kdybych byl fotograf, řeknu, že náš koncert je jako polaroid picture, akorát že kamery, které používáme, jsou Lumix a můžete s nimi točit celovečerní filmy. To nejdůležitější na setkání je komunikace, kterou zachytíme tak, jaká v té chvíli je. Myslím, že se nám to povedlo.

Rubrika nazvaná Pivo, nebo víno? zůstává?

Ano, a z ohlasu vím, že je velice populární. Ono se to sice na první pohled nezdá, ale člověk se díky ní může dozvědět podstatné věci. Když jsem přemýšlel o koncepci, uvědomil jsem si, že mezi hosty budu mít spoustu profesionálů, kteří už v životě dali hodně rozhovorů. Není otázka, kterou by ještě nedostali, na kterou by neměli perfektně zformulovanou odpověď.

Napadlo mě, že když budou muset odpovídat rychle na dotazy, které na sebe nenavazují, které jsou třeba i úplně mimo a banální, můžou mimoděk zaznít i věci, k jakým bych se složitější cestou hned tak nedostal. A ono to vychází.

Podle jakého klíče si vybíráte hosty?

Chci ukázat, že všichni, kteří se věnují hudbě, to dělají proto, že ji milují a nemohou bez ní žít. Hudbě totiž musíte dát všechno. Ani slavní a úspěšní muzikanti se jí nevěnují kvůli tomu, že chtěli zbohatnout, protože mnohem jednodušší je vydělat si spoustu peněz něčím jiným.

Nesnažím se ani upozorňovat na někoho, kdo je vynikající hudebník a potřebuje objevit. Chci tam mít lidi, kteří mají nějaký dopad ve společnosti, kteří v této zemi tvoří kulturu. Zároveň je chci představit i z jiných stránek, než jak je všichni známe. Náš rozsah je opravdu široký, od opery k rocku či od folku k swingu.

Pestrost výběru diváci přijímají, ale v případě Michala Davida se zvedla vlna negativních reakcí. Co vadilo nejvíc?

Psali mi, že už ho nemůžou ani cítit, protože cvičili na spartakiádě na jeho skladbu a podobně. Někdo mi dokonce napsal, že moji předci kvůli Davidovi rotují v hrobě. Tak to tedy mé předky dost podceňuje.

Michala jsem poznal v šestnácti jako dobrého kluka a šikovného muzikanta. Jeho pozdější hity, které už jsem tady nezažil, neukazují vůbec nic o jeho muzikantských schopnostech, ale naopak o společnosti. Kdyby totiž publikum chtělo víc, a ne něco tak průměrného, udělal by víc. Plno lidí mi ale také napsalo, jak jsou překvapení, že umí hrát. Ty negativní reakce podle mě jen dokazují, jak tady komunisti udělali všechno složité, i tu pop-music a disco, které by s politikou neměly mít nic společného, ale ta je s tím spojená ještě třicet let potom.

Prvním hostem druhé řady bude Jaroslav Hutka. Proč jste si ho vybral?

Máme společného kamaráda a asi třikrát jsme se potkali. Víckrát jsme se neviděli, přesto nás hodně věcí spojuje. Také emigroval, dlouho žil jinde, potom se sem vrátil a má plno názorů, se kterými naprosto souhlasím. Má také písničku, kterou zná celý národ a umí ji zpívat. Co může být víc? Je to jeden z největších písničkářů, kteří tady jsou. Živá legenda.

Můžete prozradit některé z dalších hostů?

Druhým hostem bude Karel Šíp. Už nehraje, ale kdysi dělal hudbu, a myslím, že právě to z něj dělá dobrého moderátora. Má velký cit pro rytmus řeči, dialogu, umí udělat pauzu, umí se rychle na něco zeptat a má smysl pro drama. Písničky skládal hlavně pro zábavu a dělal to velice dobře. Mám tam také například operního pěvce Adama Plachetku, Davida Kollera nebo Ondřeje Havelku. Rozpětí žánrů je velmi široké.

V první řadě jste měl i zahraniční hosty. Pozval jste někoho i tentokrát?

Mám tam tři Američany, světové hvězdy. Jsou to kytaristé Mike Stern a Bill Frisell a trumpetista Randy Brecker. Najednou vidím, že možná ta má role spočívá v tom, že tyhle tři americké kluky pozvu sem a zasadím je do toho našeho muzikantského prostředí.

Dělám to rád. Myslím, že je to potřeba, protože my jsme tu i téměř třicet let po otevření hranic stále hrozně uzavření.