První řada původního formátu České televize se pod názvem Dovolená v protektorátu vracela do období let 1939 až 1945. Doma diskutovaný pořad, který spadá do žánru dokureality a tzv. living history neboli živé historie, dokonce získal v roce 2015 prestižní ocenění EBU (Evropská vysílací unie, tj. zastřešující organizace veřejnoprávních televizí EU) na kreativním fóru v Berlíně jako druhý nejlepší televizní formát.

Po třech letech poslali tvůrci soutěžící druhé řady do minulosti ještě hlouběji, a to do poslední třetiny 19. století.

Na počátku prázdnin se jich sešlo patnáct, po náročném výběru, který trval několik měsíců. Nesměli předem tušit, co je čeká, a museli být ochotni strávit osm týdnů odříznuti od kontaktu s vnějším světem. Vše, co se s nimi v následujících dnech dělo, měl v rukách televizní štáb. Vysadil je v Žamberku pod Orlickými horami, kde pro ně vytvořil areál fiktivní strojírny Kohoutek s dělnickou ubytovnou a připravil jim úkoly, které věrně kopírovaly způsob života v době průmyslové revoluce.

„Výběr byl dlouhý, několikakolový, protože jsme hledali fyzicky zdatné lidi, kteří si rádi zasoutěží, ale půjde jim spíš o zážitek než o výhru,“ říká kreativní producentka Lenka Poláková a dodává, že navzdory přísnému počátečnímu sítu zažili někteří účastníci takový šok, že se s životem v uzavřeném areálu továrny smiřovali několik dní. „Zvlášť o jednu z účastnic jsme měli obavy, prvních pár dní nemluvila, nedokázala se zapojit,“ doplňuje režisérka Zora Cejnková.

Jednu partu soutěžících tvoří vysokoškoláci, kteří se znají jen krátce. Plánovali však společné bydlení a chtěli se v televizním projektu navzájem i trochu prověřit. V dalších dvou skupinách se naopak přátelí už roky: jedni se scházejí už patnáct let v klubu vojenské historie, druzí spolu jezdí na setkání LARP, tj. her, v nichž se převlékají do kostýmů a hrají předem určené role.

A kdo nejlépe obstál? Výsledek soutěže tvůrci samozřejmě předem neprozradí, ale první díl naznačuje, že nejrychleji se aklimatizovali „larpisti“. „Ke konci pobytu však žili dobou a prostředím úplně všichni, přijali svoje role, a i na herce reagovali jako na reálné postavy,“ zmiňuje Cejnková.

Od počátečního záměru najít v Česku továrnu s přilehlou dělnickou kolonií, jaké tehdy továrníci pro své zaměstnance běžně stavěli, museli prý tvůrci pořadu ustoupit, protože dnes už u nás nic podobného neexistuje, a tak vytvořili ubytovnu v jedné z továrních budov sami. Se samotnou fabrikou však měli větší štěstí, když objevili v bývalé žamberecké textilce Muzeum starých strojů, které tam postupně buduje skupina nadšenců s Michalem Bednářem v čele. „V našem pořadu si provozovatelé muzea nakonec i zahráli, a to i se svými stroji. Vystupují jako mistři výroby, učí soutěžící obsluhovat stroje a řídí jejich práci,“ prozrazuje Poláková.

Režisérka dodává, že soutěžící pracovali šest dní a sedmý den museli světit neděli. „Tvrdě pracovali dvanáct hodin denně, muži i ženy,“ zdůrazňuje.

Na místě měli k dispozici i hospodu a krám, kde mohli za vydělané peníze dvakrát týdně nakupovat. K jídlu byla jen dobová strava, nejčastěji brambory, chleba a zelí, ale směli i chovat slepice a králíky. A jak si na to zvykali?

„Larpisté“ tvrdí, že docela snadno, protože se snažili si vařit v rámci možností pestře. Michal Pekárek však prozrazuje, že kombinace celodenní fyzické práce a změna stravy u něj měla radikální důsledek: „Za ty dva měsíce jsem zhubnul pětadvacet kilo.“

Také hygienické podmínky odpovídaly době, takže po dvou měsících byly prý šaty už poněkud zaprané. A Michala Švihelová dodává, že „patinu“ měli navzdory mýdlu i oni sami a držela se jich ještě dva týdny po skončení soutěže.