I když v něm vystavují hned tři umělci, malířka a sochařka Xénia Hoffmeisterová a sochaři Jaroslav Urbánek s Michalem Šaršem, přesto první pohled každého návštěvníka patří majestátně rozložitému interiéru barokního chrámu.

Jeho příběh do jisté míry koresponduje i s ideovou podstatou vystavených děl. Původně jezuitský kostel z počátku osmnáctého století si totiž prošel mnoha vzestupy a pády. Kromě stánku božího ducha fungoval také jako pivovarský sklad, kněžský seminář, depozitář, archiv či truhlářská dílna. Duchu, byť vyjádřenému múzami, začal sloužit opět od roku 1992, kdy prostor začal fungovat jako výstavní prostor Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích.

Trio tvůrců se prostřednictvím svých děl zamýšlí nad zánikem a vzkříšením nehmotného i hmotného světa. Proto často coby fundament svých prací využívají staré a dávno vysloužilé věci, odpad či materiály denní potřeby.

Xénia Hoffmeisterová si zvolila za nosné téma soch i obrazů obyčejné kuře. Ovšem ne živé, ale zmrazené a oškubané. Autorka jeho drátěnou skulpturu charakterizovala jako symbol toho, jak člověk flóru a faunu vycucal a odkopl. Rozmístila drůbeží zmučená tělíčka do bočních kaplí i na zdevastovaný hlavní oltář.

Michal Šarše si za svého hrdinu zvolil antického krále Oidipa ze Sofoklovy tragédie. Sochař vyjádřil prastarý příběh pomocí skulptur připomínajících pohanské totemy. Figury zredukované na samu podstatu tvaru s červeně natřeným obličejem, prázdnýma očima a vylámanými zuby vyjadřují hluboký lidský pád.

Jaroslav Urbánek své skulptury staví z kamenného odpadu. Hledá v tom, co někomu jinému zbylo, novou tvarovou i významovou kvalitu. Jeho díla připomínají posvátné keltské menhiry. Některé hrdě trčí k nebesům, jiné leží na zemi jako padlý bojovník. Ale ve všech případech si v sobě zachovávají chladnou a obdivuhodnou hrdost.

Zánik a vzkříšení jsou dvě strany jedné mince. Trio tvůrců přijímá tuto danost jako fakt, který je možné vyjádřit prostřednictvím umělecké tvorby.